Valiho život ze všech stran

Jsou tomu dva měsíce, co bylo definitivně rozhodnuto o zavření další české vysoké školy. Po loňském odebrání licence Pražskému polytechnickému institutu dopadla podobně také soukromá Vysoká škola cestovního ruchu a teritoriálních studií v Praze. Jsou české školy skutečně tak mizerné a vysokoškolská reforma je více než nutná, nebo Ministerstvo školství zbytečně zpřísňuje své nároky?

Špatná publikační činnost, nedostatečné personální zajištěni nebo špatně kvalifikovaní profesoři pro daný obor, to jsou hlavni příčiny uzavíráni studijních oborů, kateder nebo celých škol. Nejvíce v ohrožení jsou především vysoké školy, které byly založeny v posledních letech.

Poslední přiklad to jen dokazuje. Vysoka škola z pražských Holešovic otevřela první ročník teprve v loňském školním roce a navštěvuje ji přes 100 posluchačů. Co pro ně vlastně uzavření školy znamená? V podstatě jen to, že budou za studiem dojíždět někam jinam, ovšem v rámci stejného města. Je to díky zákonu o vysokých školách, který přikazuje dané škole zajistit svým posluchačům studium podobného studijního programu na jiné škole.

I přesto se Ministerstvo školství dostalo pod silný tlak veřejnosti kvůli zvyšujícím se nárokům a nové reformě, kterou chystá v blízké budoucnosti. Já bych ovšem ministerstvo z přehnané přísnosti nepodezíral. Každá škola, ať už nově založena nebo s dvacetiletou tradicí, je neustále podrobovaná zkouškám z řad ministerských pracovníků, prochází kontrolami a na jejich základě je upozorňovaná na nedostatky, které musí odstranit.

Pokud ovšem problémy nastanou opakovaně, není jiná možnost než zkratka školu, pro neadekvátní kvalifikaci, zavřít. Pro ministerstvo také hovoří fakt, že před uzavřením školy jsou projednány veškeré možně varianty řešeni a také předem zjištěné možnosti, kam by studenti ze zrušených škol mohli přejit. V úvahu se tak bere skutečnost, kolik studentů obor studuje a zda je vůbec možně jim zajistit adekvátní studijní náhradu.

Uzavřeni školy je však ve všech případech tou nejkrajnější možnosti. Ministerstvo tak činí pouze ve vyhrocených situacích, kdy například škola opakovaně nedokáže zajistit dostatek kvalifikovaných profesorů. Potom i samotni rodiče studentů musejí uznat, že nejlepším řešením je přestup na školu, kde budou podmínky odpovídat alespoň minimálním normám.

Důležitou otázkou však zástava, proč ministerstvo novou školu nebo obor vůbec dovolilo otevřít. Například u posledního přikladu, zavírá školu jen necelé dva roky poté, co ji schválilo. Pokud škola skutečně splňovala všechna kriteria, jak se mohlo stát, že se tak rychle dostala na seznam nechtěných a nedostatečně zajištěných škol?

Samozřejmě se jedna především o peníze, které ve školství chybí, a odnášejí to pravě nové ambiciózní projekty. S tím ovšem musí v současně době počítat všechny instituce. V aktuálních ekonomických podmínkách nemohou školy automaticky počítat s finanční pomoci státu. To si uvědomuje i samotné ministerstvo a pravě směrem k samostatnému financování škol vede svou novou reformu školství. Jejím smyslem by mělo byt propojení školy s marketingem a trhem, kde by se měla uplatnit. V Jejím čele by ale museli stát byznysmeni, kteří by měli možnost mluvit do řízení školy. To se nelíbí akademické obci, především vedeni Univerzity Karlovy, které u ministra Lišky opakovaně reformu odmítá. Ten se, i přes odpor jednotlivých škol, snaží školám vynajit východisko. Reformu neustále oddaluje a do její tvorby zapojuje přední akademiky. Jak se ale zdá, kvůli rozpadu vlády bude v reformě pokračovat stejně někdo další, než mladý ministr ze Strany zelených.

Zda si však nové vedení uchová zpřísňující metr, nebo raději bude vice finančně vysoké školy podporovat, aby k podobným uzavíráním škol nedocházelo, to je otázka na někoho dalšího. Do té doby se nebudeme moct divit, že nám vysoké školy mizí před očima.