Na vysokou školu jdeme s jasným cílem: vystudovat, získat teoretické vědomosti a odcházet se vztyčenou hlavou a titulem, který nás v následujících letech odrazí za vysněným zaměstnáním. Není to málo, takže žádný div, že o víc se často nezajímáme. Jediná zkušenost běžného studenta s akademickými senáty mnohdy je, že ho někdo na chodbě otravoval, aby v právě probíhajících volbách někoho volil.
Jenže kde je ten hlavní problém? Mají členové senátu vyvěšovat velké nepřehlédnutelné plakáty, aby spolužáci alespoň zaregistrovali jejich přítomnost a věděli, že se na ně mohou v případě jakýchkoliv problémů obrátit? Nebo je řešením oslovovat studenty přes profesory a vedení fakulty?
Těžko se najde ideální řešení. Kdo bude mít nějaký problém, například s kvalitou jídla v menze nebo s přehnanými nároky jednoho z profesorů, má na výběr: buď řešit problém na vlastní pěst, kdy nejspíše narazí na neprostupnou hradbu své maličkosti, nebo oslovit členy akademického senátu, kteří jeho problém přenesou do vyšších pater a navrhnou řešení společně s vedením fakulty.
MINISTERSTVO: PRAVOMOCI SENÁTU OKLEŠTÍME
Mezi pravomoci akademického senátu, ve kterém zasedají zvolení zástupci studentů a profesorů většinou v poměru jeden student na dva profesory, patři schvalování rozpočtu či volba rektora a děkana. Díky tomu se mohou studenti vysokých škol přímo podílet na jejich řízení, což se ale nelíbí ministerstvu školství. To chystá již několik let významnou reformu, vznik správních rad.
V nich by zasedali zástupci vlády, regionu a podnikatelů. Jednalo by se o externí aktéry, kteří by díky zasedání ve správní radě mohli monitorovat a ovlivňovat základní strategické kroky vaší školy. A kdo by je jmenoval? Samozřejmě že tentokrát by si toto právo nenechalo ministerstvo odepřít.
Akademické senáty, kde by dál zasedali naši zástupci společně s profesory, by sice zůstaly, ale jejich funkce by se změnila. Ponechaly by si pouze nezastupitelnou roli v projednávání a schvalování vnitřních předpisů, ovšem především by se soustředily na svou hlavní činnost, dohled nad hodnocením servisních činnosti týkajících se studentů. Šlo by tedy o dlouhodobě palčivá témata: ubytovací a stravovací služby, stipendia, kulturní, sportovní a volnočasové aktivity. Tím by
pravomoci zástupců studentů skončily.
Snaha o snížení funkcí akademického senátu ze strany ministerstva trvá již delší čas. Nelíbí se jim především velké možnosti, které ve svých rukou studenti mají. Na začátku loňského roku prohlásil v Lidových novinách náměstek ministerstva školství Růžička, že když voli rektora senát, je to, jako kdyby ředitele firmy nebo třeba Národního divadla volili zaměstnanci.
TAK TROCHU ZAČAROVANÝ KRUH…
To, že se ministerstvu školství nelíbí tento způsob volby rektora, je na jednu stranu pochopitelné. Protože i když zřizovatelem škol je ministerstvo, rektor jím volený není. Ten se tedy, pokud chce funkci obhájit, musí zodpovídat především akademické obci a zabývat se jejími zájmy. Ty jsou však často odlišné od zájmů ministerstva, které většinu provozu platí. Je to začarovaný kruh, který by mělo v budoucnu vyřešit právě zřízeni správních rad.
I když se tyto plány zdají na první pohled pro nás studenty nevýhodné, mohly by alespoň oddálit zavedení školného na státních školách, kterého se mnozí bojí. Měla by se tím totiž zlepšit spolupráce ministerstva se samotnými školami a především zefektivnit jejich činnost, což by do školství přivedlo více peněz.
Ovšem vzhledem k tomu, že plánovaný projekt leží na stole již několik let, nemusíme se v nejbližší době obávat jeho nuceného a především unáhleného zavedení.
NEJZNÁMĚJŠÍ PŘÍPAD: V HLAVNÍ ROLI AKADEMICKÝ SENÁT
Zřejmě nejvýznamnějším případem od revoluce, a tedy vzniku akademických senátů je kauza z roku 2001, kdy se na Filozofické fakultě Karlovy univerzity zvedla vlna nevole proti propuštění Marie Koldinské.
Fakultu na Palachově náměstí v té době vedl děkan Petr Kolář. Do té doby nenápadný muž, jehož čas měl ale brzy přijit. Jeden z jeho podřízených, historik Zdeněk Zbořil, si na semináře Typologie politického extremismu zval k rozhovorům, kromě odborníků a policistů, také radikály. Vrcholem pak byla podle Koláře účast ultrapravičáka Filipa Vávry, aktivisty, který je (nejen) odborníky považován za neonacistu.
Kolář Zbořilův seminář dočasně zastavil. Ihned poté však začaly protesty a v té chvíli se na scéně objevil akademicky senát. Nejdříve ukázal svou slabinu v tom, že přes přesilu profesorů nemohl udělat téměř nic, aby vzápětí studentští zástupci, kteří v něm zasedali, začali nahlas protestovat. Tím nakonec, společně s náporem z řad historiků, donutili Koláře ke kompromisu. Seminář po několika týdnech mohl opět probíhat, i když s malými výhradami.
Kdyby takto cela událost skončila, jistě by byly spokojené obě strany, jenže děkan pokračoval ve svém přísném rozhodování dál. O několik měsíců později se „nenápadně“ zbavil uznávané historičky Marie Koldinské. Ona totiž v době Zbořilovy kauzy veřejně vystoupila s kritikou Koláře, a ten se jí tímto způsobem pomstil.
Kauza se opět dostala až na půdu akademického senátu, který ovšem nemohl změnit rozhodnutí děkana, a i přes velké protesty, které vyvrcholily petici s několika tisící podpisy, kauza skončila. Její skutečny dopad ovšem nastal až o několik let později, kdy v nejbližších možných volbách akademicky senát už děkana Koláře nezvolil.
LEGENDA MEZI SENÁTORY, STRAŠÁK PROFESORŮ
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy je skutečně nejznámějším bojištěm mezi děkanem, profesory a samotnými studenty. Tyto boje často konči až na půdě akademického senátu. Tam se také objevil největší fenomén mezi senátory českých vysokých škol. Petr Pabián. Student historie a politologie byl na přelomu tisíciletí podle řady profesorů a jeho spolužáků skutečnou senátorskou osobnosti filozofické fakulty. Důkazem je řada jeho dopisů, které pravidelně posílal vedení fakulty nebo předkládal samotnému senátu.
Tyto dopisy jsou lehce ke stažení na internetu. „Jeho přístup byl skutečně stejně profesionální, jako je u řady špičkových politiků. Řadu mých kolegů dokázal pořadně vyděsit,“ nechal se slyšet jeden z jeho tehdejších profesorů.
Důkazem jsou také úryvky z jeho vyčítavých dopisů, kterými napomínal vedení fakulty: „Jsem donucen konstatovat, že celý proces přípravy návrhů vnitřních předpisů probíhá chaoticky, že k jeho přípravě a koordinaci přistupujete nezodpovědně a diletantsky, že vaše povinnosti musí suplovat akademicky senát." Paviánův nekompromisní přístup prý pocítila na vlastní kůži řada profesorů, kteří se dostali na jeho seznam „neoblíbených“. Pro Pabiána byl akademický senát ideálním místem, kde mohl stanout profesorům tváři v tvař.
NEVIDITELNÉ AKADEMICKÉ SENÁTY. VÍTE O NICH?
