Valiho život ze všech stran

Utekl ze školy kvůli marxismu a leninismu. O studiu za komunistů a samozřejmě o vztahu s mladším – drzým – bratrem jsem si povídal s producentem Ondřejem Trojanem.

Seděli jsme v kavárně Divadla Sklep. Místě, kde vyrostla v osmdesátých letech jeho láska k divadlu a později také k filmu. „Dneska je to ale pro mě spíš místo příjemných setkání s mými kumpány,“ říká úspěšný producent a režisér, jehož pracovním vrcholem byl snímek Želary, nominovaný v roce 2003 na Oscara.

Když jste vystudoval gymnázium s vyznamenáním, bylo vám osmnáct let. Jaké jste měl plány do budoucna?

Za nás to bylo trochu jiné, byla to Husákova doba. Člověk mohl mít nějaké ambice, sny, ale bylo v podstatě jedno, co dělá, protože většina lidí hledala svou náplň mimo své zaměstnání, kde je nikdo nebuzeroval a necenzuroval. Proto jsem dlouho neměl představu, co dál dělat, jen jsem věděl, že mě baví divadlo.

Právě přes divadlo jste se tedy dostal později k filmu?

Dá se to tak říct. V té době jsem již hrál s divadlem Sklep a tam mě k tomu filmu tak nějak přivedli.

A jaké ambice měli rodiče?

Táta, když viděl, že se dobře učím, tak měl takový sen, abych byl lékař. Dělal jsem tedy přijímačky na medicínu. Ty jsem ale bojkotoval, nepřipravoval se a na medicínu se nedostal. No a nakonec jsem dělal z nouze na peďáku matematiku a chemii, protože jsem nechtěl jít na vojnu. Nezbývalo tedy nic jiného než nějakou vysokou školu studovat.

I přes svůj odpor jste tento obor vydržel studovat dlouho.

Vydržel jsem tam sedm semestrů. Ona to byla celkem pohoda. Bylo spoustu volného času, a tak byl čas na divadlo, kamarády, holky... Nebylo to vůbec špatný.

A v čem byl tedy nakonec zakopaný pes, že jste studium předčasně ukončil?

Poslední semestry se již začal vyučovat pouze marxismus a leninismus. To jsem nevydržel a ze školy utekl.

Jaká pro vás byla doba po tomto odchodu ze školy, kdy jste pracoval dva roky na Barrandově jako rekvizitář? Byla to především příprava na přijímačky na FAMU?

Ono mi v té době hrozilo velké nebezpečí, že mě odvedou na vojnu a žádnou FAMU nevystuduju. V té době jsem byl již skutečně rozhodnutý, že bych chtěl dělat filmařinu, a měl jsem to štěstí, že se mi napodruhé podařilo ty přijímačky udělat a na FAMU mě vzali.

Jak rodiče tu dobu, kdy jste odešel ze školy a měl nejistou budoucnost, vnímali?

Já jsem od svých osmnácti bydlel mimo náš rodinný krb. Byl jsem s nimi ale v kontaktu a bylo vidět, že toto mé období nesou velice těžce. Já byl vcelku bouřlivý puberťák.

Studium FAMU jste nakonec také ke konci přerušil, to bylo z jakého důvodu?

Měl jsem na rok přerušené studium z důvodu toho, že jsem svůj absolventský film točil jako celovečerní pro Televizní studio Barrandov. Byla to látka od studentů FAMU Jarchovského a Hřebejka, kterou se podařilo dostat do výroby ještě před revolucí v roce 1989. Bylo to takové období lehce tajících ledů, kdy různý lidi na Barrandově měli ambice dostat k filmu neprofláklý a komunismem neprolezlý režiséry. Měl jsem štěstí, že jsem na FAMU prokázal nějaký určitý talent.

Jak vůbec vzpomínáte na ten váš absolventský snímek „Pějme píseň dohola“, který je dodnes populární?

V době uvedení to byl strašný propadák a nikdo na to nechodil. Později ovšem nastal obrat k lepšímu a film dosáhl velké obliby. V polovině devadesátých let byla taková obnovená premiéra a s návštěvností to bylo lepší a ten film se dodneška promítá. Myslím, že je stále vcelku živý.

Ovlivňovalo nějak výchovu vašich dvou synů to, že jste od svých osmnácti let vyrůstal mimo domov? Udělalo to z vás tolerantnějšího otce?

Když ta mládež je dnes úplně jiná, než jsme byli my. My jsme byli taková ta generace, která neustále proti něčemu revoltovala. Škola byla hrozně zkostnatělá a všude okolo byl šedivý komunismus, tesilová kvádra a košile. My jsme měli takové ty máničkovské vzory z Ameriky, hippie a bigbeat. Dneska mi ti mladí připadají, že jim vyhovuje ten klasický systém rodiny, kde mají vždy navařeno, vypráno a nemusí se o nic starat.

Když už jsme u té rodiny. Jaký jste měl v dětství vztah s bratrem Ivanem?

Jak kdy. Často mě skutečně sral, a tak jsem se s ním rval. On byl drzej a nechtěl respektovat to, že jsem o čtyři a půl roku starší. Já chodil do hospody a Ivan pro změnu sportovat. Nebylo to úplně lehký. Ono se to ale vyvíjelo. Když jsme byli malí, tak jsme si spolu hráli, protože nebylo zbytí. Ale kolem mé puberty se naše zájmy tak vzdálily, že jsme šli každý jinou cestou.

Teď trošku odbočím. Jste radši, když si vás lidé spojují především s úspěšným filmem Želary, nebo s vaší producentskou profesí?

Želary jsou jako moje producentské i režijní dítě. Je to takový vrchol mé práce. Jinak ale tu práci producenta vnímám podobně jako práci režijní. Ona je to docela tvořivá práce.

Zvlášť když spolupracujete s Janem Hřebejkem a Petrem Jarchovským, kteří jsou nejen vašimi kolegy, ale především blízkými přáteli.

Tak samozřejmě. Navíc producent je člověk, který je s námětem a filmovou látkou od začátku ve spojení a má obrovské možnosti ten který film ovlivňovat.

Co všechno tedy obnáší práce producenta? Většina lidí ji má spojenou především s funkcí člověka, který pro film shání potřebný kapitál.

V první fázi je potřeba najít látku, o které je producent přesvědčený, že může fungovat jako film. Musí být tedy dobrý dramaturg. Pak potřebuje pro tu látku zapálit řadu tvůrčích lidí, aby se na tom filmu podílela, protože film vyrábí skutečně velká spousta lidí. K tomu potřebuje být poměrně zdatný psycholog. Zároveň s tím musí film zafinancovat, takže je potřeba být schopným obchodníkem, který zároveň hotový film dokáže slušně prodat.

Co je tedy pro vás na této práci nejzajímavější?

Právě to, že se v té profesi skloubí tolik věcí. Každá etapa filmu v sobě nese kus jiné tvůrčí profese. Rozhodně to není jen o nějakém shánění peněz, takže mě to velice baví, stejně jako režisérství.

Může se stát, že za vámi přijde Jan Hřebejk s nějakým návrhem a vy ho shodíte ze stolu, nebo veškeré nápady společně probíráte?

Máme za sebou několik látek, které jsem odmítl realizovat. Je to samozřejmě debata, diskuze. Aby naše společná práce stála za to, aby lidi do té práce zapojený inspirovala, bavila a někam posouvala. Přece jen jde o roční úsilí, není to stereotypní montování na běžícím páse.

Teď spolu sedíme v kavárně divadla Sklep, ve kterém stále občas vystupujete. Je to pro vás nejlepší možné odreagování?

Kdysi to byla jakási potřeba se vyexhibovat a odreagovat od zajetých komoušských stereotypů. Dnes je to spíše příjemné setkání se svými kumpány. Já hraji tak jednou do měsíce, a to je pro mě akorát. Divadelní každodennost by mě zabila.

Někde jsem se dočetl, že nemáte rád seriály, že je zkrátka nemůžete skousnout. Proč?

Mě to prostě nějak nebaví. Už jenom to, že se dívám na něco, co vím, že nebude mít konec, a že se to bude neustále dál omílat. Nejde ani tak o to, že je nemám rád, mě jen zkrátka nudí.

Takže byste se do jejich natáčení rozhodně nepouštěl?

Mně je to tak bytostně cizí, že nemám chuť něco takového vyrábět.