Valiho život ze všech stran

Téma aktuálního čísla Stipu je článek o Akademických senátech, jenže samotná problematika tohoto vysokoškolského orgánu je tak komplikovaná a především pro mnoho studentů tajemná, že bylo téměř nemožné obsáhnout ji celou na dvou stranách.

Těžko se mi to povede teď několika dalšími řádky, přesto bych vás alespoň seznámil s událostmi, které ke vzniku mého článku vedly.

Nejprve jsem se spojil s několika svými kamarády, či známými mezi studenty, kteří buď senátem studentů prošli, nebo v něm nyní působí. Z jejich vyprávění jsem však většinou vycítil zoufalost nad spoluprácí se svými spolužáky. „Jen mizivá hrstka lidí na škole ví, co náš senát je, jak funguje a jak jim může pomoci.“ Stěžuje si jeden ze členů Akademického senátu pražské vysoké školy. „Většina studentů se stará o to, aby měli v pořádku zkoušky, a nezajímají se o to, že mají šanci zvolit si své zástupce, kteří jim mohou pomoci s překážkami, které sami těžko překonají,“ přidává další jeho kolega.

A podobně mluví i statistiky. Voleb do Akademického senátu se účastní jen pár procent studentů, většinou ani nevědí, že se nějaké volby konají. „Chyba je ovšem na obou stranách, vázne komunikace.“ Brání situaci jeden z čerstvě zvolených senátorů, který má na situaci objektivní pohled. „Ještě před rokem jsem netušil, že bych mohl nějak spolurozhodovat o univerzitních záležitostech. Jasně, nemám rozhodující slovo, to žádný student, přesto mohu například navrhnout změny v řízení menzy, upozornit na problémy, s kterými žádný student nepohne. Jsem blíž vedení, mohu tak za ním přijít téměř s čímkoliv.“ Upozorňuje na hlavní činnost senátu. „Jsme tu pro studenty, když přijdou, řeknou svůj problém, vždy se s tím dá něco dělat.“

Když si o zkušenostech s Akademickými senáty bavíte s profesory, jejich pohled je spíše děsivý. „V senátech se objevují ambiciózní studenti, občas si připadám na jednáních se studentským senátem, jako na politické scéně.“ Popisuje svůj pohled jeden z profesorů Univerzity Karlovy. Zvolení studenti si prý uvědomují svou hlasovací sílu a často se snaží tlačit na rozhodování rektora, či děkana, kteří jsou senátem voleni. „Pořád však mají malý poměr rozhodujících hlasů, jejich návrhy musí schválit také část profesorů. To je taková rozumná brzda, když někdo přijde se šíleným nápadem,“ brzdí spekulace profesor pražské univerzity, že by si studenti v senátu mohli schvalovat cokoliv.

Ani jedna strana, profesoři či studenti, nejsou z fungování Akademických senátů nadšeni, každý by navrhl nějakou tu změnu, jenže o tu se možná v nejbližší době postará samo Ministerstvo školství. To totiž chystá zavedení správních rad. Ty by převzaly část funkcí studentských senátů, především schvalování rozpočtů škol a voleb rektora. Akademické senáty by se tak zaměřily skutečně pouze na zlepšení komunikace mezi vedením školy a samotnými studenty. Ovšem vzhledem k tomu, že tento návrh leží na Ministerstvu již několik let, nedá se očekávat brzká změna.

Studenti sami proti sobě

Když jsem ve svém článku zveřejňoval případy úřadování Akademického senátu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, nenašel jsem již místo pro případy další. Přesto bych se tu rád o jednom, z Masarykovy univerzity v Brně, zmínil. Odráží se v něm výše popsaná problematika senátů, studenti se o ně nezajímají, dokud nepocítí následky na vlastní kůži.

Studentská komora Rady vysokých škol v minulosti vymyslela a prosadila reformu kolejí. O jejích základních principech se všeobecně vědělo. Dotace místo kolejí dostanou studenti a koleje tak zavedou tržní nájemné. Studenti se poté rozhodnou zda na nich zůstanou, nebo si pronajmou něco vlastního. Celou dobu studenti tuto myšlenku podporovali, až do chvíle kdy byla vyjádřena v číslech. V tu chvíli začali studenti podepisovat petice a protestovat.

A kde je zakopaný pes? U samotných studentů. Členy Studentské komory dosazovali členové Akademického senátu a právě ty volí samotní studenti, tedy alespoň hrstka z nich. Navíc se o reformu začali skutečně zajímat až v době, kdy sáhla do jejich kapes a to bylo poněkud pozdě.