Valiho život ze všech stran

Doufám, že jsem stále normální a že jsem takový zůstal, i když by to měl asi spíše posoudit někdo z mého okolí.

Protože lidé, kteří na tom se mnou spolupracovali, říkali, že by byla škoda ten pořad úplně zlikvidovat tím, že jsem se rozhodl odejít. A protože se nenašla adekvátní náhrada na mé místo, tak jsem se nechal umluvit.

Samozřejmě jsem si přehodnotil ty důvody, které k ukončení mého působení vedly. Bylo především zapotřebí nastavit ty podmínky tak, aby ty tlaky, které politici zkoušejí, eliminovaly. Jde především o to, že politici si často Českou televizi přivlastňují. Proto si vůči ní víc dovolí. Vnímají ji jako parlamentní televizi. Bohužel tato představa jde napříč politickými stranami.

To je bezesporu. I když od červnových voleb v roce 2006 je ta vyostřenost politické situace vysoká, a to vede k tomu, že komunikace a celková nervozita je značná.

Když se na to podívám dnes s odstupem času, tak to momentální dění je mnohem horší než vládní krize, která proběhla tehdy.

Zvláštní je to, že když se s každým politikem bavíte zvlášť, osobně mezi čtyřma očima, například v zákulisí, tak ta komunikace je často mnohem racionálnější, než když spolu komunikují v politickém diskurzu. Je to velký rozpor mezi jejich osobním neformálním vystupováním a tím veřejným.

Pro mě je nepochopitelné, že je stále méně styčných bodů, na kterých by byli schopní se dohodnout. Chybí mi tam především to, že oni si neřeknou, že je to v zájmu České republiky a v zájmu toho, aby se ta naše země někam posunula. Měli by si uvědomit, že si je my všichni platíme z našich daní a že jsou tady od toho, aby tento stát spravovalipředevším k naší spokojenosti.

Ano, oni se opravdu chovají jinak. Při jejich vystupování je vidět profesionalita, proškolení PR agenturami a rady jejich poradců. Na základě jejich rad poté používají běžné fráze typu: „Neskákejte mi do řeči. Kdybyste mi neskákal do řeči, už bych Vám to dávno řekl.“ To jsou takové ty fígle, které jim poradí, a to oni používají stále ve větší míře. Díky tomu se snaží uzurpovat si prostor sami pro sebe.

Já jako moderátor musím dokázat krotit ty jejich nacvičené pozice, musím je narušovat. Od toho tam jsem, aby se vždy dostali k jádru věci a nemluvili pouze v těchto profesionálních větách.

Já si myslím, že novinářská etika je o hodnotách a dialogu, a tak se také snažím vést přednášky se svými studenty. Tzv. pojďme přemýšlet o hodnotách, které my jako novináři a občané máme. Kam bychom byli ochotni jít v rámci své práce a pak po nějakých sdílených hodnotách té profese. Potom o nich diskutujme a rozdělme to, co je etické a co neetické.

Řeknu to asi takhle: nepřijde mi zcela správné, když napíšeme nějaké defi nice kodexů a ty se pak učíme nazpaměť. Proto se snažím ukázat na hodinách i své vlastní příklady, kdy jsem měl nějaká etická dilemata. Dalším vhodným příkladem jsou také investigativní pořady s používáním skryté kamery. Ukazuji pak na těchto příkladech studentům různá úskalí a také problémy, s kterými se mohou setkat v praxi.

To je právě to. Na působení na fakultě mě velice baví, že oni jsou mou další refl exí. Oni Vám to občas dají pěkně tvrdě pocítit.

Ona dnešní mladá generace je mnohem sebevědomější než ta naše, která byla vychovávána v komunismu. Hodně důležitý byl pro nás vztah k autoritám. Když si představím, co jsme si dovolili jako ročník a jak jsme vystupovali vůči kantorům, byli jsme velice pokorní.

Myslím si, že nejlepší je zlatá střední cesta. Tedy, že ty polemiky ke kantorům by měly být vždy něčím podloženy, nějakými argumenty. Často se totiž stává, že je ten student nemá a jeho polemika je postavená na vodě.

Zatím nemám čas na to, abych si psal systematické poznámky, nebo snad deník, a tak se alespoň snažím schovávat všechny písemné doklady, dopisy od sekretariátu politických stran, stížnosti, které na mě přichází, a také dopisy od diváků nebo posluchačů. To všechno poté třídím a dávám do jednotlivých krabic a podle toho tedy doufám, že se mi pak vybaví ty zásadní okamžiky. Ať už to byly ty před mým odchodem z televize nebo momenty mého návratu.

Jde o to, že až budu psát ty paměti, tak budu moci popisovat ty dilemata, kterým jsem byl vystaven a o kterých nebylo možné mluvit. Zkrátka si myslím, že tam jsou dokumenty, které v rámci korektnosti musím uchovat.