Pět zastávek, děvet minut, krásný obraz
Řekli byste, že v Praze je život jeden velký chaoz? Že lidé neustále někam spěchají a že jízda metrem je tak rychlá, že vidíte jen stěny tunelu a už musíte vystupovat? Možná tyhle věci zní pro rodilého pražáka jako banální záležitost, ale věřte, že jsem s těmito názory již několikrát setkal. Je sice pravda, že to bylo vždy od lidí, kteří v Praze byli pouze na návštěvě, ale přesto mě to dovedlo k zajímavému závěru: spěch k Praze bezpodmínečně patří a vyhrává ten, který se s ním dokáže sžít. A já jsem potkal pána, který by si snad život jinak, než ve spěchu, neuměl představit.
To jsem si jako obvykle vysedával půlhodinovou trasu mezi Palmovkou a Zličínem, když na Nových Butovicích si ke mně přisedl starší muž. Měl igelitku, kterou si takticky mezi nohy, dále brašku přes rameno z které vytáhl desky s papíry. Do pravé ruky si vzal černé pero, v levé ruce držel desky a jeden velký papíř formátu A3 a začal kreslit. No já zíral, pěkně neslušně jsem občas odložil oči od knížky a kouknul mu přes rameno co jeho rychlé pohyby vytváří.
Z Nových Butovic je to na Zličín pět zastávek, takže nějakých 
necelých deset minut. On v této době, kdy vlak sebou cukal, lidé do něj strkali, šlapali na nohy a navzájem se překřikovali, dokázal nakreslit nádherné pozadí nějakého starého mostu, černobíle vystínované odrazy ve světle lamp a jednotlivé sochy lemující most. No, co Vám budu povídat, těžko by to někdo dokázal nakreslit za několik hodit ve výtvarném studiu,
