To jsem se tak jednou probudil u Richarda na chalupě v malebném Úštěcku, tentokrát bez kocoviny jak tomu tady po večerních kalbách bývá(byl jsem přehlasován dva ku jedné, takže jsem musel řídit). Trochu nasraný (jak už to tak u mě bývá) z předešlé noci, trapná diskotéka, trapná hudba, hnusná osmá Cola, holky skoro žádné a když už, tak byly opravdu zvláštní, takové levé, přetvařující se, to mě opravdu zklamalo, protože jsem si doposud myslel, že herečky/intrikánky se pohybují hlavně v Praze a tak jsem doufal v seznámení s nějakou vesnickou nevinnou duší.
No, nezdařilo se. Jediné, co stálo za ty tři pětky, co jsme každý investovali do vstupného, byl striptýz sličné dívky Petry. Ach ty Petry (cigára). Trochu jsem se zapřemýšlel, co tady tak asi budu těch dalších pár dní dělat. Mám tu užívat prázdnin a místo toho mi tu všechno leze krkem. Zarostlá zahrada, která prosí o posekání, branka u které se člověk bojí, že se rozpadne když jí prochází a vůbec, práce všude kam se podíváš. Kouknu se ven (radši nahoru) a tam hnusně. Koupání asi nic. Ne, že by mě to nějak moc mrzelo, protože s mou kropenatou kůží ze sluníčka tak akorát zčervenám, maximálně se objeví pár z minulého léta zatoulaných pih, ale i tak se dokážu na pláži docela slušně zabavit. Knížkou to není. Moje nejlepší zábava na sluncem zalité pláži je, procházet se pěkně bosky po hlaďoučkém písku bez kamínků mezi nahými ženskými těly s černými brýlemi na očích (bojím se šedého zákalu).
„Tak co dnes máme v plánu?“ zeptal jsem se pana domácího. „Po snídani se 
pojedeme podívat za Gregym, hraje tady kousek nějakej srandamač“. Gregy je náš skvělý kámoš. Známe se s celou jeho skvělou rodinou, takže nebylo nad čím váhat. Po snídani jsme naskákali do auta a vyrazili. Ríša si užíval široké silnice na cestě do dějiště onoho srandamače. Já se staral o muziku. A Big Pete asi chrápal (nebo možná jen radši nic neříkal, jak byl vyděšený z Ríšovi Colin McRae jízdy). Vzali jsme si s sebou věci na kopání, protože padl takový nápad, že bychom si třeba mohli kopat za bránou, nebo tak něco (třeba házet Ríšovi vysoké míče do výskoku, aby se už konečně naučil trkat palicí, tak jak to umí jeho vzor Cannavaro).
Přijeli jsme na místo. Hřiště bylo pokryto vysokou trávou (ne tolik jako na Ríšově zahradě) ale na fotbal žádná sláva. Po hřišti se už v dresech pohybovali nefotbalové postavy strýců, fotrů, dědů, mladých synů. „Co to je za akci ty vole?“ honilo se mi hlavou. Hned po příjezdu jsme potkali maminku našeho kamaráda Gregyho Irenu, která nám podala vysvětlení. „Je to každoroční akce, kdy se tu sejdeme k fotbalovému utkání rodinné klany x a y s domácím výběrem.“ Mazec, trošku smutně jsem si vzpomněl na mé rodinné sešlosti, kdy se se 
svými bratranci a sestřenicemi potkávám tak akorát když někdo umře. Jelikož už mám posledního žijícího dědu, tuším, že jeho skonání bude možná na dlouho poslední setkání s příbuznými. Ale to už trochu odbočuji do vod pro vás čtenáře absolutně nezajímavých, dekadentních, špatnou náladu šířících.
Kolem hřiště byla cítit absolutně klidná uvolněná atmosféra, na to při fotbale nejsem vůbec zvyklý (ale proč ne, když se nehraje o prachy). Jedna z prvních otázek na nás byla. „Máte s sebou věci?“. Po naší kladné odpovědi jsme už pelášili do auta pro fotbalové vybavení. Já s Ríšou jsme byli nadšení možností zahrát si na velkém hřišti, proti dřevěnému soupeři. Třetí do party Big Peter už tolik nadšený nebyl, protože se mu nejlépe běhá s hokejkou v ruce. Po převléknutí do fotbalového se nás ujal sympatický vyholený chlápek s neobvyklým tetováním kolem krku. Předal nám dresy, mně dal dokonce svůj. Utkání probíhalo v nepřekvapivě klidném tempu, nikdo se nikam nehonil, žádné fauly, žádné tvrdé souboje, zákeřnosti vůbec, slabé střely (jak jinak na 9ti letého brankáře), byl to prostě pohodový zápas, krásně jsme si zaběhali (udělali žízeň), Ríša se 2x zapsal mezi střelce a Big Peter překvapil svou precizní hrou na levém kraji obrany.
Po zápase ještě jedna delikatesa ze sprchy. Jediné co jsem s sebou neměl byl ručník. Asi 
bych se jako vždycky, když ho nemám, utřel do trička, dresu, nebo čehokoliv co je zrovna po ruce. Příjemný chlapík s kérkou kolem krku se nabídl, že mi půjčí svůj. Tak jsme se trochu dali do řeči. Byl velice bystrý a hned poznal, že jsme z Prahy. „To díky tomu vyholenému spodku, tady se nosí prales, ale aspoň je vidět jaký máte zájem o sex. Co kluci, už jste tady naložili nějaké místní?“. Tak jsem mu povyprávěl o svých dojmech ze včerejší diskotéky a šel s ostatními na grilovací párty do nedaleké zahrady jednoho z pořadatelů. Tam jsem se od Ireny dozvěděl, že onen příjemný vyholený chlápek s kérkou seděl docela dlouho v Japonsku za pašování drog. Asi pěkná zkušenost.
Párty už byla v plném proudu, babičky na nás byly maximálně hodné. Podával se guláš. Já vyprahlý po zápase do sebe házel jedno pivko za druhým. Opět jsem se možná už trochu zpitý zamyslel nad touto úžasnou akcí, ani mi nevadilo, že tu nejsou žádné slečny ke sbalení, žádné plážové kozy ven. Když se snědl guláš, bylo potřeba připravit další chod a to klobásky na grilu. Ríša zrovna nevinně postával u stolu, asi nebylo místo k sezení, když ho paní domácí (parádní vitální stařenka) čapla za ruku. „Umíš dělat klobásy na grilu? Určitě jo,“ sama si odpověděla a už Ríšu táhla p
ro gril do garáže. Mě vylitého to pobavilo natolik, že jsem se smál na celé kolo. Ještě víc jsem se řehtal když jeden z přítomných dědů dodal: „Nějakej blbec to dělat musí.“ A tak se toho Ríša ujal. Stařence vůbec nevadilo že kapající tekutina rozežírá gril a slovy: „Je to jedno, stejně je to syna,“ mi už přivodila křeče v břiše. Nicméně klobásky byly výborné, všechna čest Ríšovi. Čas už se krátil, začali odjíždět první auta a my se pomalu začali loučit a zároveň těšit na příští ročník, který si po letošní zkušenosti asi nikdo z nás nenechá ujít.
Ken Park
