Valiho život ze všech stran

„A je po Vánocích!“ Otlouká mi zklamaně o hlavu kdejaký člověk v autobuse, metru, či na ulici. Stačí jen zaslechnout nějaký rozhovor a tušíte, co pro koho vánoční svátky znamenají.

Pro jednoho těžký návrat do práce a nekonečné čekání na letní „vysvobozující“ dovolenou, pro druhého vyvrcholení jeho vysokoškolských aktivit, kdy ho čekají zkoušky. Je tu však ještě jedna skupina lidí, dokonce bych řekl docela početná skupina, pro které je konec Vánoc vysvobozením.

Jedním z nich je můj nový spolubydlící, který nečekal na přílet Ježíška, ale raději odletěl sám pěkně se opalovat někam do Karibiku.

Pokud jde o mě samotného, vždycky jsem Vánoce miloval, Ježíška se nemohl dočkat a cukroví do sebe ládoval, co jen se dalo. Jenže Vánoce už nemiluji, Ježíšek se zatoulal v hlavě desetiletého zasněného klučiny a cukroví si peču sám, takže na něj nemám chuť.

Věšíte nade mnou hlavu? Nevzdávejte to se mnou. V mých deseti letech se to zlomilo, to je pravda. Do dnes si pamatuji mamku, jak mi před spaním s klidným výrazem řekla, že Ježíšek není a tomu klukovi, který věřil na zázraky a snil o pohádkových příbězích(ano, stále věří), se tím změnil svět, aniž by to kdokoliv kolem spatřil. Vánoce ztratily nenávratně kouzlo, již nikdy nebyly takové a když k tomu přidáte rozvod rodičů, skutečně jsem na nich přestával vidět ty kouzelné věci.

Jenže poslední dva roky to změnily a já díky lidem kolem sebe začal mít Vánoce opět moc rád. Už za mnou sice nelétá Ježíšek, nenechávám mu vzkazy za oknem a neujídám mamce tajně cukroví. Přesto se mi vrátila vánoční nálada a to je přece to nejdůležitější.