Valiho život ze všech stran

Chtěli jste si někdy pořídit sourozence, nebo snad dokonce sestru? Tak mi dovolte nejdříve několik poznámek, třeba Vás pak rychle přejdou „bláznivé“ nápady.

Abych  nezchodil celých jednadvacet let s mými sestrami, začnu tím nejlepším, co v životě mladšího bráchy existuje. Jde o prvních šest sedm let života, do doby než začnete chodit do školy a chytat se školních kamarádů. Já jsem si do té doby žil jako v ráji, obskakovaly mě doma čtyři ženy, dělaly pro mě první poslední, já byl ale tak malý, že jsem si to vlastně vůbec neuvědomoval a necenil si toho. Toho jsem začal litovat až po několika letech, kdy jsem se postupně dostával do puberty a mezi názory mých sester a mými začala vyrůstat nepřekonatelná propast. Léta v pubertě pro mě, stejně jako pro každého puberťáka, byla těmi nejlepšími roky. Já měl přece vždycky pravdu a všechno jsem znal nejlíp. Rady rodičů, nebo mých starších sester byly méněcenné a nedalo se jim vůbec věřit. V té době jsem převzal po tátovi oceňovaný titul „rodinného provokatéra“, který ovšem jako jeho předchůdce nesklízí obdiv ani slávu, ale přinejlepším tak pár ran přes zadek.

Má puberta bylo dlouhé, ale pro mou rodině jistě velice zábavné období. Mé sestry si jí prošly také, ale přeci jen o pár let dřív a tak se tento věkový a názorový deficit řešil jednoduše: silou. Šlo o tzv. sourozenecký bitvy, které možná hodně z Vás zná, protože to nebyly hádky řešící se pohlavkem, vynadáním, nebo snad jen další hádkou, ale opravdu fyzickými výpady jednoho z rodinných protivníků. Tahání za vlasy, škrábání, fackování, kousání, to všechno bylo dovoleno a co víc, bylo to bráno za nejúčinnější zbraně.

Nemůžu říct, že bychom toto období přežili všichni v pořádku a ve zdraví, protože noční můry, jak mi sestřička z metru prská do tváře a přitom zarývá své pěstované nehty do břicha, nepatři k tomu příjemnějšímu v mém nočním životě.

Přesto všechno čas letěl a po období puberty a velkých soubojů, nastalo období tzv. poradní, kdy jsem se se sestrami stali navzájem důležitými strategickými partnery.

Sestry moc dobře vědí co se všeobecně holkám líbí, co mají rády, co je zajímá, jakými chlapci jsou přitahovány a to samé jsem mohl nabídnout já jim. „Jasně, tahle sukně je pěkná,“, „Ne, tohle k tobě nesedí“. Dokonce jsme se začali doprovázet na nákupy, vybírali společně oblečení a vůbec začali si uvědomovat, jak jsme jeden pro druhého užiteční, že přeci jen ten sourozenecký vztah k něčemu zneužitelný bude.

Bohužel tahle skvělá doba, kdy jsme jeden druhému neustále vycházeli vstříc a uvědomovali si důležitost toho druhého utekla jako voda a my se pomalu přehoupli do posledního stádia společného života a to stádia: „uvidím, co mi řekne“. To znamená jediné. Mé dosavadní rady sice mohly být fajn a třeba i pravdivě, ale to že si má sestra zatím nenašla žádného stálého přítele, znamená, že nebyly asi tak perspektivní a užitečné. Takže po krátkém zvážení jsem u sestry ztratil poradní hlas a stal se pouhým konzultantem. Jednoduše řečeno, když mě náhodou potká někde v bytě, prohodí něco ve smyslu: „Sluší mi to?“, „Co na to říkáš?" apod. To že má slova již opravdu nejsou vyslyšena a jen se na ně snad občas bere zřetel, jsem pochopil dnes.

Sestra se mě ptala jakou voňavku má použít. Já jí řekl, že když už, tak bych použil tuhle, ale jen jemně, že převoněné ženské dneska zkrátka nejedou. Nevím, co se pak stalo, zda-li proběhl telefonát s nějakou lepší poradní hlavou, ale když jsem nastoupil asi pět minut po ní do výtahu, málem jsem se zadusil jejím parfémem. Ono by to třeba nebylo úplně tak špatné, kdyby to byl ten, který mi voněl...

Teď už se v rodině čeká jen na poslední sourozenecký vztah a to na hraní si na tetu a strejdu. Ale to ještě pár let potrvá, protože jsme ještě nenašli nikoho nejen kdo by nám ideálně radil, ale kdo by nás vůbec poslouchal.

Tak co, stále uvažujete o tom mít jednu takovou sesterskou radost doma? Vždyť je to vlastně hrozně prima.