Spolubydlící Ála
„Seš nějakej velkej blonďák, ne?“ Prohodí Ála pobaveně, když se právě mineme v koupelně. Chvilku se jí to snažím nějak rozumně ospravedlnit, když v tom mě přeruší její další narážka: „No, ale už nešmíruj úchyle a jdi!“ Osočí mě a zabouchne dveře od záchodu.
Praštěná, vtipná, trhlá, stále usměvavá, takže vlastně pořád stejná. Takhle nějak bych charakterizoval svou novou spolubydlící Alenu, kdybych si musel vystačit jen s pár slovy, jenže to u ní nikdy nebude stačit. Ani ona sama, když se s někým baví, nemůže přestat a její ukecanost překračuje i mé hranice, což je opravdu co říct.
„Ségra mi říkala, že ti je už dvaadvacet, to je šílený! Ty už jsi starej, to je v háji,“ přivítá mě vyděšeně na našem balkóně při víkendovém obědě a málem vystraší i mě. Začínám se zamýšlet nad svým stářím, pak začneme raději vzpomínat na mé mládí, to mám přeci jen stále o něco blíž. S Álou se znám již řadu let, je dlouholetou kamarádkou mé sestry, takže ji vídávám už celkem dlouho, takhle pravidelně ovšem teprve teď, kdy se k nám přistěhovala.
Je to ale příjemná změna, když někdo ví, co děláte, co vás baví a občas o to projeví zájem.. „Jaký byl dnes trénink?“ Vybafne na mě hned u dveří při pozdním návratu z tréninku. „Ty jo, dobrý,“ odpovím překvapeně na dotaz, který 
mi už roky nikdo z mé rodiny nepoložil. Teď už si pěkně připravuju odpovědi na to jaký jsem měl den, jaký byl trénink a jak bylo v práci. Taky se snažím, abychom vyhrávali a já nemusel oznamovat špatné zprávy a ze všeho nejvíc se těším do Pardubic, protože o tom budu vyprávět ze všeho nejradši.
