Stěhování za dveřmi
Je tomu už neuvěřitelných devět let, co jsem se stěhoval ze svého rodného Žižkova do Kobylis a tím se vzdálil svému mládí, svým kamarádům a vůbec životu žižkovského rodáka. Dlouho mi trvalo než jsem si zvykl na nové okolí, na sousedy, kteří nám v prvních týdnech odjížděli s výtahem před nosem a sotva nás pozdravili. Už jsem neměl chodbu na typické pavlači a pod ní dvůr, kde jsem trávil velkou část svého volného času. Žižkovský vysílač, který jsem měl za domem, se proměnil při pohledu z mého nového bytu v bílý vysoký sloup tam někde v dálce a názvy ulic husitských hrdinů vystřídaly slovní hříčky se slovem Stírka(ulice Ke Stírce, U Stírka, Stírka, Pod Stírkou apod.).
Všechno ale spravil čas a já se začal sžívat se svým novým světem. Brzy se seznámil se 
sousedy, začal studovat místní obchodní akademii a hrát fotbal za klub, který reprezentoval právě mou novou čtvrť. Začal jsem tu být skutečně doma a jako by to někdo tak chtěl, teď mě čeká další podobný krok. Teď už ale nebudu hledat v novém útočišti kamarády, lásku, fotbalový tým, nebo snad školu. Ze škol už totiž pomalu vyrůstám, fotbal hraji stabilně na jeden klub, lásku také už nějakou dobu nepotřebuji a své kamarády bych za nic na světě nevyměnil. Přesto všechno mi bude byt U Stírky chybět. Uvědomil jsem si to už dřív, ale teprve minulý týden to na mě skutečně dolehlo. To mě totiž konečně poznala Betynka, pes mé nejoblíbenější sousedky Lucky(ano, čte mé stránky)a já si uvědomil, co všechno jsem za ty roky tady získal.
Určitě nemizím napořád, přece jen budu dál bydlet v Praze, ale znám život a znám sílu času,který otupí i ty nejostřejší hrany a časem zamlží naše vzpomínky. A tak alespoň tenhle text bude vzpomínkou na to, že jsem si na Kobylisy zvykl, zvykl si na místní lidi, na skvěle „(ne)příjemné“ sousedy a našel spoustu přátel, které budu mít vždycky s tímto bytem a místem spojené.
