Valiho život ze všech stran

Čas nezastavitelně letí a já se nestačím divit, jak mi mé mládí utíká před očima. Jako by to bylo včera, kdy jsem procházel posledním ročníkem na základce a zažíval jedno dobrodružství za druhým.
Dodnes si pamatuji na naší skvělou klučičí partu, pro kterou každé zazvonění bylo vnímáno jako osvobozující znamení vyběhnout na chodbu a pořádně se vyblbnout. A právě při tom našem blbnutí jsem jí poprvé uviděl. Hluboké oči, pro které bych dokázal celý den poslušně sedět v lavici a nechat se jimi pozorovat, kouzelný úsměv, který mě naplňoval spokojeností a štěstím, které jako bych bez něj už neměl zažít. Její tvář byla opravdu krásná, vlasy jí splývaly s roztomile pihatou tváří a já doufal, že tu dívku jednou poznám blíž. „Co na ní tak vejráš?“ Vyrušil mě spolužák z mého zasněného pohledu. „Je tlustá jako prase a co to nosí na sobě? Hrůza!“ Dodal, aniž by se sebemíň zamyslel nad svým vyjádřením.

Jenže měl pravdu, nebyla jako my. Neměla džíny v trendu nejnovější módy, ani fešné tílko, jako její vrstevnice. Když k tomu přidám její obézní postavu, nebyla to holka, o kterou byste zavadili prvním pohledem. Mně se to ale povedlo.
Trvalo dlouho než jsem se dostal do její blízkosti. Měsíce utíkaly a ona stále o přestávkách v tichosti procházela chodbou a nechala ostatní, aby se jí smáli pro její postavu a prosté oblečení.
Neudělal jsem nic, nikoho jsem nezastavil v ubližování, které ji působili. Jen jsem tak přihlížel a občas se dokonce přidal ke klukům a jejich srandičkám. Nevěděl jsem toho o ní příliš, ale často jsem jí zahlédl nedaleko našeho bytu na Žižkově. Opět se tak samotářsky procházela a nedávala na sobě znát žádné emoce. Jen občas se nenápadně naklonila nad nějakou květinou a s kouzelnou lehkostí si k ní přivoněla. Někdy se jen zastavila u výlohy s luxusním oblečením a zase pokračovala dál za svými sny, které hledala zasněným pohledem zarytým do země před sebou. Kolikrát jsem ji takhle uviděl a měl obrovskou chuť rozběhnout se za ní a něco jí říct. Třeba to, jak se mi líbí, nebo jak strašně mi je líto, že kamarádím s klukama, kteří se jí smějí. A jednou se mi to opravdu povedlo.
Chystal jsem se na poslední školní den před Vánoci a tak nás ve škole čekala besídka. Dával jsem si záležet na svém oblečení, vzal si to nejlepší, pořádně se upravil a vyrazil na tramvaj. Ta mi naneštěstí právě přijížděla na zastávku a tak jsem ji musel doběhnout. Na poslední chvíli jsem skočil do zavírajících se dveří a v tom ji uviděl. Stála tam opět ve svém skromném oblečení, s prázdným výrazem a zasněným pohledem z okna. „Teď nebo nikdy!“ Řekl jsem si odvážně, ale ta odvaha se nějak nedostavila. „No tak dělej,“ zkoušel jsem se donutit k odvaze, ale nějak to nešlo. Bál jsem se, byl jsem tak nervózní, že jsem nevěděl, co mám dělat. Snažil jsem se na ní podívat, ale ani to nebylo v mých silách. „Lupáčova,“ Zaznělo po pár minutách nekonečné jízdy a konečně jsem mohl z té dusné tramvaje vystoupit. Nenápadně jsem ji pustil před sebe, když v tom se jí rozsypala její křehká taška, ve které nesla veškeré školní pomůcky. „Počkej, já ti pomůžu,“ pronesl jsem skromně a sklonil se k ní. „To nemusíš,“ odvětila stroze a dál sbírala věci ze země. Já na to však nebral ohled a s věcmi jí pomohl. Po chvilce tam chudák stála, věci držela v ruce a smutně se podívala na svou roztrhlou brašnu. „Můžeš si dát věci ke mně do tašky, já ti je tam vezmu a odnesu do třídy,“ zareagoval jsem rychle a čekal, co na to řekne. „Opravdu?“ Pronesla kouzelně a darovala mi nekonečný pohled jejích nádherných očí ze kterých právě kápla slza.
„Neplakej prosím,“ řekl jsem jí a začal dávat s úsměvem její věci do tašky. Poté jsme pokračovali ke škole a snažil jsem se jí rozesmát. Bylo to fajn, taková malá chvilka štěstí v mém krátkém životě a já začal snít. Ale jen do chvíle, než jsem dorazil k ní do třídy.
„Hele, podívejte holky, to je ten trouba, co se naší Lence vysmíval s ostatními na chodbě,“ vykřikla jedna z jejích spolužaček a div mě neshodila na zem. Rychle jsem se z té třídy pakoval a ani neměl šanci se s tou dívkou rozloučit.
Od té doby jsem se s ní už nikdy nebavil, skončila základka a všichni jsme šli svou cestou. Už nikdy se mnou nejela tramvají, nedarovala mi svůj úsměv, ani svůj kouzelný pohled. Zaplatil jsem tak draze za své předsudky.