Jak předběhnout východ slunce
Šéf mě moc dobře zná, moc dobře věděl, že to tak nemůžu nechat, a to i přesto že jsem nikdy neuběhl naráz více jak pět kilometrů. Kam se hrabou fotbalové tréninky, kde si člověk může ulevit oblíbeným povalováním po trávníku. Ve vytrvalostním běhu pauzy neexistují, alespoň ne takové, které Endomondo neodhalí. Byl čas vyběhnout.
Ať už kvůli sobě samému, nebo pro věrné a odhodlané RunTouráky, kteří by si jistě nechtěli zaběhnout slevu jen tak, bez potu a rozprouděných endorfinů. Plný myšlenek se ocitám po třech kilometrech běhu na hranici Ladronky. Právě tady se budeme společně prohánět první říjnový den.
Na stezce potkávám první běžce, mávnutím ruky mi dávají znamení na pozdrav a možná ani sami netuší, jakou službu mi tím, že mě vítají ve světě běžců, prokazují. I když jsem o nich napsal stovky článků, vítal je na desítkách závodů a hovořil s nimi o všem možném, nikdy jsem jim nebyl tak blízko. Mezi šestou a sedmou hodinou ranní jich potkávám slovy čtyři. Tajně doufám, že potkám i východ slunce, bohužel ho časným vyběhnutím doslova předbíhám.
Hlavou mi kolují příběhy lidí, které jsem díky RunTour poznal. Rodina Bergů bojující s náročným osudem malého Tobiase, Zuzka Němčiková a její trpělivý boj během při návštěvách chemoterapií nebo Roman Abrle, výlečený z lásky k alkoholu. Je úžasné, co všechno běh dokáže, a to nehovořím o osudech dětí z Nadace Leontinka. Jejích nezdolná bojovnost musí do cíle dotlačit každého, zvlášť když ví, že jim svým startovným pomáhá.
I kdyby má výzva měla zvednout z gauče a změnit život jednomu jedinému člověku, jedné rodině, jdu do toho. Vlastně už není cesty zpět, právě dobíhám první úsek. Je 6:57, slunce stále nikde, v nohách 11 kilometrů. Pár RunTouráků se ocitá po mém ranním útoku v žebříčku za mou. Výzva přijata! Přidej se, sleduj nás na Endomondo.
