Kachna, co mě málem vydědila z rodiny
Že mám čtyři sestry, snad každý z vás ví. Budiž mi tak odpuštěny fotky z mého dětství, na kterých nosím sukně a růžové teplákové soupravy. Mamka mě v tom viděla ráda, táta nikdy, byl jsem jeho jediný syn, „pýcha rodiny“, chápejte.
Jak jsem začal chodit do školky, barbíny, šatičky a podobné ženské záležitosti šly stranou. Možná na mně ještě občas zůstal nějaký kus oblečení v růžové barvě, ale to bylo spíš nedopatřením a podle všeho se to holčinám ve škole líbilo.
Když jsme se sestrami dospívali (oni samozřejmě rychleji. Znám onen známý zákon, že holky jsou o dva roky vyspělejší. Měl jsem to na talíři několikrát denně!), ony začaly mít individuální požadavky na jídelníček. Jedna odmítala jíst maso, druhá sladké, jen já tohle nikdy neřešil. Přecpával jsem se, jedl každé dvě hodiny a díky sportování zůstával nejhubenější z famílie.
Tohle všechno bylo v pořádku, až do chvíle, kdy mi do života vstoupil moravský rodák z Jeseníků, Tomáš Skála. Byl to on, kdo první upozornil na můj nevybíravý životní styl a nevědomky se tak postaral o další zásadní rýhu ve vztahu k mému otci. Ten už totiž dávno zapomněl na mé sukně, barbie, se kterými mě nachytával v pokoji. Měl mě za normálního chlapa, který jednou půjde v jeho šlépějích (jeho momentální váha je 115 kg).
Když se však do mě pustil pan Skála, navrhl mi silnou korekci jídelníčku. Souhlasil jsem. Proč taky ne, za pokus to stojí. Smůla byla jen v tom, že mi hned druhý den po začátku mého předsevzetí, že nebudu jíst tučné a mastné, volal táta. Zrovna dodělávali kachnu a tak, že určitě musím dorazit na oběd.
„Já tohle jíst nemůžu,“ odvětil jsem.
Po půlminutovém tichu jsem ve sluchátku slyšel cosi jako: „Jak, jak to myslíš?“
„Mám teď korekci jídelníčku, mám dovolená jen některá jídla.“
Pípavý tón mi následně oznamoval ukončení hovoru.
Druhý den mi táta zavolal znovu. Že prý kvůli mě udělají speciálně rýži, dušené maso a zeleninu. Jeho hlas zněl ztrhaně.
Dneska to jsou dva měsíce od onoho oběda a stále se „chlubím“ rodinným příjmením, tak to nebude tak hrozné. I nezdravé jídlo si občas dám, ale vždycky si při něm vzpomenu na Skáličův ksicht, takže mě to vcelku odrazuje. K něčemu to přeci jen bylo, Tome. Díky:-)
