Na čtvrtky je spolehnutí
Duben se nám pomalu blíží ke konci a léto je za dveřmi. Poslední dny svítí sluníčko a je opravdu krásně. Já si tu teď spokojeně sedím ve svém pokoji a přemítám si v hlavě události posledním dní.
Událo se toho opravdu hodně a ať už to byly věci více či méně veselé, hlavní je, že na to všechno teď poprvé mohu nahlédnout opravdu s naprostým optimismem a nic mi nebrání vyprávět Vám o tom, jaké ty poslední dny byly.
Tento příběh je věnován tomuto čtvrtku(24.4.08), dnu, kdy to všechno začalo. Dny před ním nepatřili mezi ty nejlepší, ale právě na čtvrtek jsem spolehál, patří totiž v letním semestru mezi ty nejoblíbenější dny, ať už kvůli tomu, že ho trávím v Pardubicích nebo že mám večer trénink a právě proto jsem doufal v jeho kouzlo, které mi zvedne náladu.
A opravdu tento čtvrtek byl kouzelným a já ho musím zapsat do kroniky zlatým písmem. Všechno to začalo už tím, že jsem nemusel vstávat v půl šesté ráno, ale až v sedm a to víte, ta hodinka a půl je znát. Po dvou přednáškách, úchvatných referátech Káti a "houpající se" Vendulíny(opravdu chválím), rozhovoru s Péťou(mou spolužačkou) na dětském hřišti,a posezení se třídou v Dýdý bábě jsem se mohl se skvělou náladou vydat na Prahy. Tam mě čekal trénink. Na něm jsem otestoval novou ortézu na koleno(vypadám teď na hřišti jako 40ti letej veterán)a zjistil, že to docela s bolavým kolenem vypadá líp. Na přímý dotaz trenéra, zda budu moc hrát od začátku, jsem ovšem odpověděl, že ne. Stalo se mi to snad poprvé v životě, co jsem musel odmítnout základní sestavu dobrovolně a ne z důvodu výkonosti, ale sám musím přece vědět nakolik můžu riskovat.
"Kouzlo není se rozhodnout správně, ale naučit se svými rozhodnutími žít."
To mi připomíná, že mi nedávno psala jedna kamarádka to, že jedna z nejtěžších věcí na životě jsou rozhodnutí. Já ji moc dobře rozuměl, protože vím, jak je těžké se s některými rozhodnutími vypořádat, ale právě to je to největší kouzlo. Ne se rozhodovat, to prostě musí každý, ale naučit se svými rozhodnutími žit, to je podle mě tím největším kouzlem.
A tak jsem tedy trenérovi řekl, že rád budu s týmem a půjdu na střídačku, ale do zápasu to nepůjde. Ještě několikrát jsme to probrali v dalších dnech na icq, na telefonu, ale to rozhodnutí prostě jen korespondovalo s mým zdravotním stavem.
Ten večer po tréninku jsme měli obvyklou rodinnou večeři, která se koná jednou za měsíc. Tentokrát byla v řadě věcech výjimečná. Řešily se věci, které na denním programu naší rodiny nejsou. Jednou z nich byla debata o budoucnosti našeho současného bytu. Průběhem jednání Vás nebudu zdržovat, ale výsledek je jednoznačný, hledejte si podnájem, byt se bude pronajímat. Takže mě v brzkých měsících čeká stěhování do vlastního soukromého bytu. Určitě to má své pro i proti, takže nebudu hodnotit předem, uvidíme:-)
Večeře nakonec byla docela zábavná, o což se staral především můj "vtipný" taťka. Tečku za večerem udělala sázka mezi námi dvěma. Snad poprvé v životě jsem se s tátou o něco sázel.
Pak už následovala jen cesta do mého nejspíš "provizorního" domova a spánek. Možná ten den na první přečtení nevyzní tak skvěle, ale já si ho užil úplně nejvíc:-) Ať už díky svým spoluhráčům z týmu nebo úžasným spolužákům z Univerzity, kteří přišli na třídní sraz do Dýdý. Všem účastníkům mého dne děkuju, byl to skvělej den.
