Noc plná her
Je pozdní sobotní večer, právě jsem se vrátil z nákupu a vcházím do obýváku. Hned na první pohled mě zaujme rozložení lidí. Jedna část se usadila v rohu pod oknem a soustředěně sleduje cosi, co mají položené mezi sebou.
„To není možné, ona má zase zlatou," vykřikne někdo z davu a já se musím podívat co se tam děje. No jo, objevili mou oblíbenou dětskou hru, Olympiádu na způsob "Člověče, nezlob se!" Jak dlouho jsem bojoval se závislostí, abych tu hru už nikdy nechtěl vidět.
Raději tedy popojdu dál, když v tom omylem zakopnu o ségru, která klečí pod televizí. Sleduje ji dalších pět vyděšených obličejů: „Dvakrát šest a pětka! To už snad není možný, jak to děláš sakra?!" Vysouká ze sebe na půl zkroušeně a na půl nevěřícně sp
olubydlící Ála, když vidí, že v házení kostkou na mou ségru opravdu nemá. Chvíli tak nenápadně sleduju kroužek házečů, poté se ale podívám směrem do kuchyně a spatřím třetí(poslední) skupinku sedící u jídelního stolu. Pánové se právě zasekli na pokeru a s kamennými tvářemi ani nezpozorují, že jsem přivezl jídlo a pití. „Neblázni, na to tu teď není prostor,“ odstrčí mě nervózně Tomáš, všichni už totiž mají o zábavu postaráno.
Když se pomalu přehoupne půlnoc, společenské hry začínají ztrácet svůj šarm a s přibývající hladinou alkoholu v krvi se zrodí nový "bláznivý" nápad. Jmenuje se pantonima a po sedmi hodinách se z bláznovství stane šílenství. "To je na zápis do Guinnessovi knihy rekordů," vykřikne nadšeně Big Peter při ranním odchodu domů. "Sedm hodin v kuse hrát pantonimu, to mi nikdo neuvěří," dodá pobaveně Kunde a vyrazí po noci plné zážitků na vlak. 
Sobotní nekonečná noc se pro její aktéry stala nezapomenutelnou, ať už si totiž vybrali Olympiádu, kostku, nebo poker, pořád měli v čem soutěžit a když poté přišla slabší chvilka, přešlo se na pantonimu a ta nás zabavila až do rána. I takové dny doma se ségrou pořádáme.
