Valiho život ze všech stran

Je brzké sobotní ráno, za oknem se rozpíná opět ta nekonečná mlha, která zahalila nádherný výhled na město pod námi. Já sotva stačím rozlepit oči po kratičkém spánku a už se valím dolů vypnout skákající budík. Vyprošťovací sprcha také nesplnila můj očekávaný účel a tak se v polospánku alespoň zaposlouchám do typického ranního kolotoče zpráv. Meteorologové hlásí zimu a časté mlhy, dopravní informace pro změnu oznamují neprostupné kolony v centru města, kterému je lepší se vyhnout a zprávy přidávají jednu dopravní nehodu za druhou.

Na přemýšlení ovšem není čas, za půl hodiny musím být na druhé straně Prahy s naším autem, abychom mohli definitivně vyklidit s Michalem dejvický byt. Ještě poslední protření očí, naladění normálního rádia a může se vyrazit.

Úkol je jasný, za každou cenu se vyhnout pražské dopravní tepně, magistrále, kde se v dopoledních hodinách všedního dne popojíždí metr po metru. Volím tak trasu přes Libeňský most, což se zdá jako úspěšná volba, ale jen do chvíle než se ocitnu v typické ranní koloně. Dívám se před sebe a už chápu, co tu tak zdržuje provoz. Pánové v oranžových vestách každému strkají noviny až do okýnka. Auta tak lehce popojíždějí, když v tom zpozoruji jedno, které se po silnice plazí zvlášť pomalu. Ani troubení ostatních aut nekazí blonďaté slečně ranní chvilku za volantem.

„Sis měla dojít doma do koupelny!“ Křičí na ní z okýnka netrpělivý pán, který ji právě předjíždí po chodníku. „Jdi se upravovat někam jinam, nádhero!“ Znělo z dalších aut, která s hlasitým klaksonem projížděla kolem. Po chvilce jsem se tak díky nedočkavosti ostatních dostal až za onu slečnu, která pro mé překvapení držela v jedné ruce žehličku na vlasy, v druhé řasenku a stínítko použila jako držák na zrcátko. Jen občas se letmo naklonila a podívala na cestu, v klidu pak počkala až se dostane na křižovatku, kde z palubky sklidila svůj kosmetický kufříček, vyzvedla noviny a spokojeně jela dál.