Rozlučka s Ivankou
Dlouho jsem přemýšlel, zda tento článek pojmout smutně, protože ji teď několik měsíců nebudu mít na očích, nebo naopak vesele, protože tak celá ta noc probíhala a smutek u nás dvou „téměř nikdy“ neměl místo. Ten večer jí patřil. Moji kamarádi, kteří dorazili, si ji naprosto zamilovali a ještě v pět ráno po našem rozloučení mě nutili, ať ji napíšu, zda dorazila v pořádku. I takový umí udělat dojem. Hodná, milá, usměvavá, přesto na nikoho jiného nesedí lépe rčení: „Smůla v lásce, štěstí ve hře.“ Kolikrát jsme spolu probrali všechny ty rádoby snažící se kluky, teď si od nich na pár měsíců bude muset odpočinout. Včerejší rozlučková noc byla nakonec celá v chlapské režii, kdy s námi celou nocí Díky většině nešťastníků v milostných vztazích jsme propili celou noc a přitom platili jen každé druhé pití. A tak to nemohlo dopadnout jinak, než že jsme ovládli parket ve vyhlášeném pražském klubu Misch Masch a do rána z něj neslezli. Po páté hodině ranní jsme posadili Ivanku do taxíku a vyrazili domů. Já už měl před očima jen tu krásně prostornou, teplou a měkkou postel, realita nakonec ale byla jiná. Je ráno a já se probudím mezi Karlosem a Skaliček na malém rozkládacím tvrdém gauči. Dál jsme totiž neměli sílu dojít. Náš ranní zděšující pohled jeden na druhého zachránil se smíchem Skálič, když uklidnil naše nejhorší představy: „Nebojte chlapi, nic nebylo!“
A opět jsme u těch mých středečních dnů, které za chvilku budou opravdu jen čistě pardubické. Zatím ale máme stále září a tak jsem tento středeční večer věnoval Ivance, mé loučící se kamarádce.
protancoval spoluhráč Skálič a později se přidal také Karlos a kamarádi Martin se Smoldou. Nekonečnou noc nám neustále prodlužovala sympatická(neboli prsatá) slečna s ďábelskými rohy, která nám u baru házela korunou. Způsobem panna nebo orel jsme měli možnost vyhrát ještě jednou ty nápoje, které jsme si právě objednali.
