Spánek lečí, štěstí druhých dvojnásob
Tento příběh se tak nějak nalinkoval sám, vznikl totiž spontánním nápadem darovat jedné blízké rodině, která bojuje se svým náročným osudem, lístky do divadla. Nikdy v něm pohromadě nebyla a samotnou by jí to ve chvílích řešení hlavně těch základních problémů, nenapadlo.
Zádrhel byl v tom, že nejmladší členka téhle úžasné rodinky má teprve pět let, a tak místo divadla zůstala doma pod mou kontrolou. Vzal jsem s sebou i svého „nového“ parťáka kokršpaněla Marleyho. O zábavu nebyla nouze.
Všechno to začalo krátce před 18. hodinou, stepoval jsem kdesi na základní škole v Řepích před tělocvičnou a čekal, až malá Terka vyjde ven z hodiny gymnastiky. Překonal jsem pohledy maminek, které netušily, pro koho že ten "nový" jde. Uklidnila je až rozjásaná malá slečna, která se rozběhla, chytla mě kolem nohy. „Valoušek“ zakřičela typicky a hned se začala ptát, jestli s námi bude i Marley. Byl! Náš večer ve třech mohl začít.
Tedy.. ještě jsme museli překonat to, že jí její bystrý bratr (jistě v dobré víře) odnesl ze školy všechno oblečení, aby se s ním nemusela tahat. A tak jsme s Terkou zabalenou do mého kabátu pelášili domu. Pohádka, večeře, jedna partie v deskových hrách (v těch jsem naprosto příšerný a Terce jsem tak nevědomky udělal pořádnou radost ze snadné výhry) a hurá do pelechu.
Usnul jsem snad ještě při svém vlastním vyprávění pohádky. Terka po jedné ruce, Marley po druhé, ráno i přes brzký čas mám pocit, že mi slunce svítí do očí. Unavené tělo je rázem lepší. Spánek lečí, štěstí druhých dvojnásob.
