Start z říše snů: nejmladší zličíňáci začali 13 góly!
Téměř všichni si na sebe poprvé v životě oblékli dres, dva vyvolení i brankařské rukavice a většina, což je na celém čtvrtečním zážitku to nejkrásnější, si připsali svůj první gól v životě. Mladší výběr mladší přípravky (převážně ročníky 2004, 2005) jich dali ve svém prvním zápase celkem 13 a stejně starého soupeře z Jenče porazil 13:3. A prosím na jeho trávníku!
Všechno to vlastně odstartovalo už předzápasové rozcvičení, při kterém kapitán týmu Adam Derose spatřil soupeřovi hráče a s úlevou prohlásil: „Oni jsou stejně malí jako my.“ Takže to půjde, problesklo mi hlavou. Strach z velikosti soupeře určuje už předem osud zápasu.
I tak ale v úvodních minutách byl znát na zličínských hráčích ostych z první ostré herní zkušenosti. Rodiče s fotoaparáty za brankou, soupeř, který z počátku razantně vzdoroval, to byly maličkosti, které jsme museli postupně překonávat.
Paradoxně nám pomohla vedoucí branka domácích. Na tu odpověděla naše druhá čtyřka (hrálo se systémem brankář a čtyři hráči do pole), když za ní vyrovnával útočník Matoušek. Tím se i nevědomky zapsal nesmazatelně do historie klubu, jako nejmladší střelec Zličína. V říjnu tato naše nejmladší naděje oslaví teprve páté narozeniny.
A pak už to šlo. Kluci a Nikol pochopili, že když si dovolí kličku, přihrávku a neuhnou v souboji, že se mohou postupně dopracovat k pořádnému počtu branek. Do poločasu se tak skóre vyšplhalo k našemu vedení 6:1. Domácí jsme jen sporadicky včasným napadáním pustili za polovinu hřiště.
Druhý poločas pokračoval v podobném duchu. Naši přidali ke svému brankostroji i řadu pohledných fotbalových akcí. Především Pavlík s Nikol se nebáli přihrávat jeden druhému a dopřát tak potěšení i náročnějším divákům.
Že jsou v našem týmu i pořádní srdcaři se ukázalo několik minut před koncem utkání. Po soupeřově snížení na 2:10, ke mně přiběhl uřícený Marek, kterému právě soupeř utekl a s naprosto vážnou tváří prohlásil: „Obávám se, trenére, že v poslední době jsem ztratil na rychlosti.“ No, budeme na ní tedy pracovat, neboj se, Máro.
I Pavlík měl evidentní radost ze svých branek. Po své třetí závěrečné ke mně pyšně přiběhl. „Teda trenére, přál jsem si strašně dát dneska góla, ale že dám hned tři? Tomu jsem teda nevěřil.“ A vidíte, všechno jde. Jen to sebevědomí budeme muset trošku srazit.
Vždyť i skromný Péťa ke mně z obrany přiběhl, aby mi stačil v přerušené hře říct, že si myslí, že je vážně dobrej. A jasně, že je. Jen by si to mohl ještě pár let nechat pro sebe, než na to přijdou skauti z renomovaných klubů. Ať na tom Zličín taky trošku vydělá a nedozví se to svět předčasně.
A na závěr malá perlička. Komu tady chybí konečný výsledek, tak na něj se přicházelo velmi složitě. „Tak kdo dal dneska všechno góla?“ Zeptal jsem se hloučku svých svěřenců, abych spočítal, o kolik jsme domácí přestříleli. „Proč máš zvednuté obě?“ Zeptal jsem se Adama. „Protože jsem dal dva.“ „A proč ty stojíš na jedné noze?“ Padl další dotaz na vysmátého střelce. „Protože jsem dal tři!“
A tak jsme se dopracovali ke krásnému vítězství 13:3. Jen tak dal, kluci a Nikol, a zůstat při zemi!
