Valiho život ze všech stran

Ten název není nijak provokativní, ani snad ironický, prostě to byl víkend o kterém vůbec nemá cenu psát, ale já se o to pokusím. Pak by mi vznikla na mých stránkách mezera a já bych za pár let nevěděl, co jsem to tehdy o tom krásném slunečném víkendu dělal. A co jsem to tedy vlastně dělal?

Všechno to začalo pátkem, kdy jsem byl v Pardubicích na Univerzitě a po přednáškách se prošel přes řeku(kde jsem tak čtvrt hodiny koukal do dálky, pozoroval kroužící racky, kochal se šumící vodou rozbíjející se o jez a užíval krásně voňavého vzduchu přicházejícího jara(těch pár minut zastavení na lávce přes řeku popisuju již po několikaté a myslím, že bych to mohl dělat do nekonečna. Protože když se člověku povede zastavit čas, najde tisíce způsobů jak tu krásu popsat), poté jsem pokračoval svou „prvojarní“ exkurzi přes zámeckou zahradu, kde jsem taktickým vyhledáváním místa k sezení udělal dvě kola a nakonec se usadil na nejšpinavější lavičce široko daleko.

Jak bylo krásně, čas utekl o to rychleji a já se musel vypravit do našeho hlavního města na trénink. Tentokrát to ovšem nebyl trénink ledajaký, ale předzápasový. Další den se totiž konalo první mistrovské utkání a na trenérovi, fandech i lidech z vedení byla znát nervozita. Tu jsem také poznal na sobotním zápase, před kterým v šatně měl proslov nejen trenér, ale také jednotliví členové vedení.

Před výkopem jsme se symbolicky rozloučili s naším odcházejícím jednačtyřicetiletým hráčem Šimim. Jak symbolické, když komentátorovy nefungoval mikrofón a diváci jen z dálky sledovali gratulace, které od nás a vedení Šimi dostával.

Samotný zápas už taková legrace nebyla. Šlo o dost důležitý zápas, ale vzhledem k tomu, že nepředpokládám, že tento text bude čist někdo, koho fotbal zajímá, přejdu raději dál s konstatováním, že jsme vyhráli.

Po pozápasovém obědě mě vyzvedl táta a jel jsem pracovat na jeho rodinný dům. On si totiž v létě začal stavět domek u Berouna za Prahou a protože je to inženýr, tak to chce dělat téměř na vlastní pěst. Již několik týdnů(vlastně celé léto)jsem u něj strávil a nemyslete si, bylo to fajn:-). Já s taťkou moc času netrávím, takže jsem rád alespoň za tuto možnost. A tento víkend to jen potvrdil. Bavilo mě to, navíc bylo krásně a práce nebyla nijak náročná, jen trošičku nebezpečná, ale o tom jindy:-) Jediné co snad ještě říct, že jsem za ten víkend, kromě učení a čtení do školy, nic jiného neudělal.

Ale vlastně ano, stihl jsem absolvovat sobotní týmové „zápisné“, nebo chlastání(chcete-li, ale určitě nechcete) s týmem z týmové kasy. Vzhledem k tomu, že jsem na pokutách zaplatil osmdesát korun a v kase bylo deset tisíc, jsem si docela užil za tento můj malý příspěvek. Holt máte dělat to co já: chodit včas, nechodit během tréninků na záchod, neprohrávat hry na tréninku a řádně chodit oblékaný v týmových věcech. Ano, uhodli jste. Za tohle všechno jsou u nás vypsány pokuty. Vlastně je toho mnohem víc, ale nechce se mi ten nekonečný seznam vypisovat.

Zápisné bylo fajn, jen jsem trošku vynechal sobotní spánek a rovnou šel po pár hodinách ležení opět k taťkovi na barák. Večer poté navštívil babičku, od které jsem odcházel s výbornou buchtou a večer překvapivě usnul naprosto vyčerpán v deset hodin.

To, že jsem další den vstával v půl šesté je věc další, jenže to jsem ještě nevěděl, jak úžasný den mě čeká:-)viz Bohdanečský víkend..