Valiho život ze všech stran

Typické podzimní počasí už navštívilo Prahu a já si zkrášluji den nekonečnou procházkou, na jejímž konci mě čeká má usměvavá babička. Je to už tradice, ráno zavolám jestli nechce s něčím pomoct či nakoupit a vyrazím za ní. Cestou ji ještě informuji smskou, která zároveň kontroluje její umění s telefonem.

„To jsi ty?“ Zakřičí tradičně pár vteřin poté, co zazvoním u jejích dveří. „Jo,“ zareaguji ihned, aby nebyla nejistá. Poté proběhnou tajná hesla a můžu jít dovnitř. „Tak co, četla si mou zprávu na mobilu?“ Kontroluji ji hned ve dveřích. „No, já si říkala, že to nějak píplo, ale nedívala jsem se,“ odpoví výmluvě babička a svou nevinností mi vezme všechny trumfy z ruky. „Tak počkej, zkusíme to znovu,“ začnu ji trpělivě vysvětlovat přesný postup, jak dosáhnout přečtení zprávy. „Menu,“ skvělý, to umí dobře. „Co teď?“ Zeptám se, když vidím, jak tázavě na mě hledí.

„Zprávy. Chceš zprávy?“

„Ano.“

„Tak zmáčkni zvolit!“…“Ne, tohle je šipka, ty musíš dát ano, zvolit!“ trápím babičku dál.

„Skvělý, jdeme dál. Psát zprávy. Chceš psát zprávy?“

„Nechci.“

„Výborně, tak dej šipku, ať ti to ukáže jinou možnost.“..“Přijaté zprávy. To chceš?“

„Chci.“

„Tak dej zvolit.“

 Jednou máme den a dostaneme se k přijatým zprávám hned, někdy to trvá déle, ale věřím, že za pár týdnů mi začne psát zprávy sama od sebe.

Po několika minutovém drilu na mobilu se do role učitele vžije babička a začne ukazovat různé recepty, abych si doma mohl uvařit zase něco nového z jejího umění.

Po dvou hodinách od babičky odcházím s popsanými papírky od nových receptů a tradičně nacpaným břichem. Za to ona má zase chudák zamotanou hlavu ze svého telefonu. Holt, návštěvám u babičky se nic nevyrovná.