Umění zavřít oči a žít
Už jako malý kluk jsem si přál stát na nejvyšším stupínku mezi vítězi, být nejlepší, nedostižitelný, zkrátka číslo 1. Svět, který se nabízel mým dětským očím, se zdál být pro to ideální. První roky mého života spojené s Českým středohořím, jeho dokonalou přírodou, tajnými zákoutími mi dopřál plnými doušky snít o světě plném kouzel, zázraků a naděje.
Jak šly roky, svět se neměnil, ale měnil se můj pohled na něj. Přírodu vystřídalo město, zákoutí jeho historické uličky, sny o světě plném kouzel ale přežily, jen já se stále učím v něm žít. Občas zakopnu stejně jako každý, sem tam využiji pomocnou ruku blízkých, jindy se v tom dobrovolně plácám sám. Smutek není trest, i když mám často ten pocit, křivda je jen nedostižitelný pocit poprat se s osudem sám. Být „hrdina“!
Tohle slovo mě bude doprovázet asi navěky, touha vynikat, být jiný, výjimečný, obdivovaný. Ta nespravedlnost z pohledu malého kluka, který zjistí, že výjimečný být nemusí. To poznání bolí, ale zároveň osvobozuje a motivuje hledat pocit jiný.
Když jsme poprvé použili motto: „RunTour. Má smysl běžet,“ dostalo se mu mnohem hlubšího významu, než se na první pohled může zdát. Zkuste někdy za ruku vzít nevidomého člověka, žít alespoň chvíli s ním v jeho světě. Nevinnost, touha, síla, energie. Slova, která mě napadají po letech spolupráce se zrakově postiženými běžci.
Nedávno jsem poprvé v životě trasoval zcela nevidomou Elišku. Patnáctiletá dívka překypující elánem a neutuchající touhou být lepší. Ne nejlepší, ale lepší. Hezky krok po kroku se probouzet den po dni s pocitem, že pro to něco udělala. Běželi jsme spolu po polní cestě a já se zeptal, co vidí kolem sebe. Neviděla nic, přesto dokázala dlouhé minuty vyprávět, jaký svět se kolem ní rozpíná.
Byl mnohem hezčí, než který by se jí skutečně nabízel. Byl tak čistý, nedotčený a já v něm chtěl alespoň na chvíli žit s ní. Přidržoval jsem jí, aby nenarazila do reality mého světa o tolik chudšího, omezeného fantazií. Její život má smysl, stejně jako každého jiného, jen je občas těžké ho najít. Tvrzení, že jsem ho definitivně našel, by mě ochudilo o další hledání. To mě totiž na životě baví nejvíce. Hledám se, ač to zní jakkoliv naivně, nevyspěle, nezrale. A baví mě to!
Občas zavřu oči a dlouhé minuty si představuji svět kolem. Jsem šťastný, když se některé dny těm představám přibližují, jsem o to více odhodlaný, když je tomu naopak.
