Volné čtvrtky
Dnes je totiž čtvrtek. Můj klasicky volný čtvrtek. Jenže místo dlouhého válení, celodenního odpočívání a užívání si volna, jsem si zahrál škatulata s revizory, na údržbáře s babičkou a naivně zašel na domluvenou schůzku se svým lékařem.
Všechno to přitom začalo tradičně. Nekonečná středeční noc při sledování Přátel a občasného učení, zakončená bezvládným upadnutím do hlubokého spánku. Jenže jsem zapomněl na to, že mám před sebou "volný" čtvrtek.
Budík jakoby zazvonil v okamžiku mého usnutí a jeho řev mě opakovaně nutil do vstávání. Nedal si pokoj ani po několika mých rozespalých ranách do prázdna a tak opět docílil svého. O hodinu později jsem již seděl v ordinaci svého nového doktora na Poliklinice Mazurská s tím, že mi sundá sádru.
"Co Vy takhle brzy ráno? Jo, Vy jdete na to sundání." V tu chvíli vzal do ruky nůžky a již se chystal stříhat, když v tom se zarazil při pohledu do zprávy o mém zdravotním stavu. "Odkdy že to máte? Od patnáctého?" Zeptal se mě překvapeně. "Ano, od patnáctého. Tuhle sobotu to budou přesně čtyři týdny." Odpověděl jsem bleskurychle, abych měl tu bílou pijavici pryč ze svého těla.
"No, to jsem teda blázen. Já se přehledl. Je mi líto, ale teď je ještě brzy. Přijďte v úterý." Touto reakcí mě naprosto odrovnal a to nejen z důvodu toho, že jsem si nechal den předtím sádru od svých blízkých pokreslit a tak jí mám teď jako omalovánky, ale také proto, že mě čeká o víkendu pečení cukroví. "Ale nebojte, poplatek platit nemusíte. Je to moje chyba, přijďte prostě v úterý." Dovršil svůj fenomenální výstup a nechal nás jít zase společně.
Den se táhl pomalu. Na oběd jsem dorazil k babičce a čekaly na mě jahodové knedlíky. Ale nejen to, poté jsme si s babičkou zahráli na údržbáře, zpravovali zipy, nábytek a v neposlední řadě držáky závěsů (to byla vůbec největší legrace).
Když jsem byl propuštěn, měl jsem sraz s kamarádkou na Staroměstské. Upřímně jsem si myslel, že z celého dne, bude tento sraz ten nejméně důležitý a zajímavý, protože jsme si jen měli vyměnit CD s fotkami, ale nakonec jsem se skutečně pobavil.
Pokyny zněly jasně: „Jedu z Dejvické posledním vagónem metra, počkej tam a jen mi to hodíš ve dveřích.“ A tak jsem pomalu vyčkával na nástupišti a sledoval během toho ve stanici práci revizor. Jenže jsem se jimi tak moc bavil, že jsem zapomněl na jejich vytipovávací metody potencionálních cestujících jedoucích na černo.
Ani jsem se nestačil leknout a už mě okolo sloupu oběhl revizor číslo jedna. "Jardo, pojď jsem! Tenhle si nechal ujet metro." Zakřičel na svého kamaráda, který měl nápadně podobné oblečení. "A co? Máš ho?" Odvětil Jarda a obličej se mu přitom zvláštně zkroutil "No, zkusíme ho." Přitakal stejným tónem jeho kolega. To ještě stále nemluvili semnou, jen jsem byl v takovém obětí, které mi jen tak nikdo nevěnuje.
"Tak prosím pane, Vaše jízdní doklady!" Spustil vítězoslavně pán v modré uniformě. V tom jsem tedy začal štrachat v batohu a po několika vteřinách vytáhl svou legitku, která má stejnou barvu, jako jejich oděv. Jarda se přitulil ke svému kamarádovi a nevěřícně mu hleděl přes rameno. Chvíli ještě drželi mou legitku v ruce a poté smutně řekli: "Prosím pane, děkuji." A byl jsem zase volný, jejich hlasy se vzdalovali a já jim snad i přál, aby někoho načapali a zlepšili si náladu.
A málem se jim to povedlo, konkrétně Jardovi. Ten si mě totiž evidentně nepomatoval a když jsem po pár minutách odcházel z metra, tak mě oslovil opět. Bylo mi moc líto, že si mě nepamatuje, ale ještě víc to, že jsem ho i podruhé "překvapivě" musel zklamat.
