Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vždycky může být líp a taky bude

1. 12. 2008

Stál jsem v tom mrazivém večeru a držel u ucha telefon. Mluvil jsem s Mírou, mým spoluhráčem, který nikdy neztrácí ztřeštěnou náladu a nemá problém o čemkoliv se mnou mluvit. Najednou jsem ale slyšel kluka, který nemohl najít slov. Polykal každou slabiku a jako by měl strach mi něco říct..

..potom už jen vím, že jsem si musel sednout. Sednout si, sedět a najednou i já polykal každou slabiku. Neuměl jsem odpovědět, neměl jsem slova. Nepochopil jsem to, co mi řekl, stejně jako to nechápal on. Ten večer jsem se nechoval hrdinsky, sebevědomě ani galantně. Neovládal jsem se. Nikdy jsem se necítil tak sám, jako ten večer.

Chvilku jsem se díval do prázdna, ale nedocházelo mi to, jen jsem to prostě nepochopil. Šel jsem zpátky do pizzerie, kde jsem zrovna seděl s partou lidí, včetně Marušky. Dokud jsem byl s nimi, bylo mi fajn, tak zvláštně fajn. Nepřemýšlel jsem, jen se snažil bavit a díky nim se mi to povedlo, skutečně!

Jenže stačil zlomek vteřiny, kdy večer skončil, ostatní se rozutekli domů a já zůstal sám. V tu chvíli na mě zaútočil proud myšlenek, vzpomínek, zoufání a slz. Kluk, kterého jsem vídal několikrát týdně je pryč, navždy. Klepou se mi ruce při každém písmenku, které tu vytvářím a přitom to jsou mé pocity, které stále nedokážu pochopit.

V pátek večer jsem viděl, že nejsem žádný hrdina, gentleman, ani sebevědomý frajírek, jsem jen člověk, který ztratil něco, co mu bylo moc blízké a nedokázal se s tím vyrovnat.

Vím, že ode mě teď nikdo nepotřebuje slyšet poděkování, ale zasloužíte si ho. Je vzácné potkat lidi, kteří zůstanou u zoufalého kluka, který sedí u piva s hlavou v dlaních a vyrovnává se se svou bolestí. Ale v pátek u mě tito lidé byli a já jim za to děkuju.

Stejně tak ale musím poděkovat Péťe, která si na mě našla pár sobotních hodin, nechala se provázet po Praze, nebála se mého bruslařského překvapení na Štvanici, ani ochutnání dinosauří čokolády. Právě ty nejkouzelnější maličkosti člověka dělají šťastným a vrací mu úsměv, myslím, že jsme jich v sobotu zažili opravdu spoustu.

Největší dík ze všech, a omlouvám se, že ostatním křivdím, patří Marušce. Nejen, že se nenechala odradit mou smutnou a nostalgickou náladou, ale dokonce ani její kašel a teplota jí nezastavily, aby u mě byla po zbytek víkendu. Byla při mně a opět mi tak dokázala, jak úžasnou holkou je.

Děkuju!

Život je pes, ale když kolem sebe máte skvělé lidi, stane se vaším nejlepším přítelem!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář