Zkouška se vším všudy
Dělali jste někdy zkoušku z historie, nebo ještě lépe z dějin každodennosti? Pokud semnou nechodíte na Univerzitu tak asi těžko, takže Vám alespoň popíšu, jak to na takové „vzácné“ akci vypadá, aby Vám nebylo líto, že jste o to přišli.
Ono šlo vlastně již o druhý pokus, ten první se mi jaksi nevydařil a tak jsem věřil ve své schopnosti v pokusu druhém. Bohužel mi vlastně nic jiného, než věřit na vlastní schopnost, nezbývalo, protože na druhém pokusu už není od koho opisovat. Kdo může skvěle ovládat historii, když sedí semnou v učebně určené pro ty, co to poprvé nezvládli?
Atmosféra před zkouškou je jedna z mála věcí, které opravdu nemám rád. Takovéto jak si každý na poslední chvíli všechno čte a ptá se těch druhých na tohle a tohle a akorát tak všechny dostane do stavu, že oni to neumí a tohle nevědí. To opravdu zažívám nerad a tak mám jasnou strategii. Buď přijít na zkoušku jako zcela první nebo se pokusit dorazit poslední. Tentokrát mi ovšem podobná taktika byla zcela k ničemu, protože to byla zkouška formou testu. Přál jsem si tedy alespoň to, aby tam nebyl nějaký přehnaný "nervák" a nezačal se mě na něco neustále vyptávat. Co myslíte? Ne, nebyl tam ten jeden nervák, ale byla jich tam celá třída. Už od dveří jsem slyšel jen: „Rok 1741 a 1573“, „A kdy bylo tohle?“, „Přece v 18. století“, „A co tohle?“, „To taky“. Já jsem se nemusel vůbec na ten test učit, protože jsem se tam všechno dozvěděl. Veškeré možné datumy, zákazy, obnovy, to všechno tam padlo během několika málo minut. Takovou atmosféru jsem ještě nezažil. Ty lidi byli fakt naučení. Bylo nás tam dvacet a chabá třetina jsme to udělali, ještě že jsem jim nevěřil..
