Jak jsem si řekl své
Když jsem v sobotu vstával na zápas, vůbec jsem netušil, jak dopadne. Vlastně neměl být vůbec ničím zvláštní, ale nakonec byl a to výrazně.
Zápas jsme prohráli, to nijak zvláštní nebylo, protože jsme hráli s vedoucím týmem soutěže, ale co následovalo po něm na obědě, to bylo opravdu něco. Možná mi ani nebudete věřit, že jsem se tak zachoval, hodně lidí, kteří o tom slyšeli se mě ptají, kde se to ve mně vzalo.
Po zápase jsme měli tradiční týmový oběd v restauraci na hřišti. Hráči seděli v jednom rohu, vedení týmu s trenéry v rohu druhém(už jenom to, jak se tu sedí odděleně, to jsem nikde jinde nazažil). Já bohužel seděl nejblíže členům vedení a to byla asi ta hlavní potíž. Celou dobu, co jsme jedli, jsem poslouchal jak pomlouvají jednoho hráče za druhým, jak si každého berou na jazyk a snad tam nepadla jediná pozitivní věc. V tom by taková potíž nebyla, chápu, že se jim nelíbili naše jednotlivé výkony, ale ono se nehraje moc dobře, když z lavičky a vůbec z okolí týmu necítíte podporu, nějakou pozitiní atmosféru. Podíváte se během hry na lidi kolem střídačky a vidíte otrávené obličeje a radši nechcete přemýšlet nad tím, co si mezi sebou šuškají. Jenže to není ještě to hlavní. Když totiž přijdete do šatny, oni Vám nic neřeknou, možná Vás dokonce poplácají po zádech, někdo si s Vámi třeba i plácne. Když jsem přišel, říkal jsem si jak je to prima, jenže tak to vůbec není.
Já vlastně nechápu, proč se takhle chovají, protože když vyjdou z šatny tak se rozjedou tzv, "zličínský drby" a to je kolotoč. To jen slyšíte z téhle a téhle strany, jak se tlačí na trenéra, aby hrál tanhle a tenhle je hroznej, ale nikdo se tam není schopný někomu podívat do tváře a říct mu to, co řekl člověku dál. Jen samé poplácávaní, chvála, v nejhorším mlčení, ale tím to končí.
Když se mě po sobotním zápase tréner ptal, zda-li chci jít zítra hrát za B-tým, řekl jsem, že nemůžu. Nic víc, jen že nemůžu. Na důvod se neptal...
(jen připomenu, že na Zličín to mám hodinu cesty tam a hodinu cesty domu a za ty dva roky, co jsem tam, jsem neměl problém v sobotu si udělat "výlet" na zápas áčka a v neděli zabít den s béčkem. Nikdy jsem od nikoho nepotřeboval slyšet poděkování, nebo chválu. Nic takového. Dokonce ani nepatřím do kategorie samochválících hráčů, kteří tak rádi říkají, že jim to šlo a že jsou dobří apod. Prostě mě fotbal baví, rád ho hraju, odreaguju se a jsem s partou lidí, prostě to nejlepší co na fotbale je: odreagování a parta kluků. To jsem ale netušil, co uslyším, až půjdu kolem stolu vedení, při mém odchodu)
...trenér si sedl ke stolu, kde byli lidé z vedení a vedoucí béčka. Při mém odchodu a pomalé chůzi okolo jejich stolu slyším: "On je asi moc nahoře, když se mu nechce za béčko, ", "asi je moc dobrej, aby béčku pomáhal" apod. řeči. A v tom jsem já, dle sestry flegmatik, kterého nic nerozčílý(to je hloupost), přišel k jejich stolu, který utichl a spustil jsem:
"Kdyby se mě někdo zeptal na důvod, tak by třeba zjistil z jakého důvodu nemůžu. Jenže to je tady typický. Já jsem jezdím už dva roky v sobotu na ačko, v neděli na béčko a nikdy jsem s tím neměl problém a to mi cesta trvá hodinu a teď jednou nemůžu a Vy takhle. Nikdy jsem po nikom z Vás nechtěl pochvalu, nebo snad poděkování, ale jen prostě férovost. Mně když se něco nelíbí, tak Vám to řeknu, to vidíte. Já nemám sebemenší problém si tady s kýmkoliv cokoliv říct otevřeně do očí, což ale pro Vás je asi značný problém. Já budu jedině rád, když se tady něco změní a třeba to odnesu já, ale zkuste mi to aspoň říct do očí, já s tím problém nemám."
No, tak asi takhle to vypadalo a to doslova. Odešel jsem ven, protože mi vedoucí týmu měl dát výplatu, opravdu ideální okamžik. V tom vyšel zamnou vedoucí béčka, který měl u stolu hlavní slovo. Vzal si mě stranou a povídá: "Hele Ríšo, já jsem se nechal zblbnout chlapama. Oni říkali, že se ti nechce a já nevěděl. Tak se nezlob. V béčku tě vždycky moc rádi uvítáme, když nám přijdeš pomoc. Fakt v pohodě, vůbec si to neber špatně."
To ovšem nebylo všechno. U stolu seděl trenér, jeho asistent (ti se mě nezastali vůbec. Ani jsem to od nich čekat nemohl, protože jsou na vedení a sponzorovi závislí. On je právě s hlavním sponzorem ten hlavní problém, protože to on do toho dává všechny peníze a když se nedostavují výsledky, pěkně to tam rozkládá zevnitř. U stolu seděl také šéf celého Zličína. Ten zamnou přišel zrovna ve chvíli, když jsem si byl pro peníze a říká: "Co se stalo Ríšo, takového jsem tě ještě neviděl?" A protože vím, že pan Šmíd je jeden z těch férovějších a já si s ním vždycky rozuměl, řekl jsem mu to na rovinu, to jak vedení tady všechny drbe, jak tady o sestavě rozhoduje x lidí, místo trenéra a vůbec všechno a zvolil jsem výbornou tečku: "Nenechám si srát na hlavu." To vlastně byl jediný vulgární výraz, který jsem za celé "bláznivé" odpoledne použil. Pan Šmíd mě překvapivě pochválil a řekl, že pokud je to takhle, tak jsem udělal dobře a že si to tak nemám brát, že se občas chlapy v hospodě nalejou a neví, co říkají. To je teda výmluva.
No a to je příběh o tom, jak jsem si možná dobrovolně ukončil angažmá ve Zličíně, týmu, kam jsem v létě přišel hrát nižší soutěž, abych měl čas na práci a školu. To jsem ještě netušil, že tréninky budou téměř denně a co víc, že ve vedení týmu budou křiváci a tyhle lidi mi jsou opravdu proti srsti.
Ještě dodám, že teď je to pár dní po tomto incidentu a zatím se ke mně dostaly jen samé pozitivní reakce, tak uvidíme. Ještě mám měsíc na rozmyšlenou, co bude ve fotbale dál, ale zvláštní je, že mě to vůbec netrápí, protože fotbal budu mít chuť hrát kdekoliv.
