Valiho život ze všech stran

Stále častěji slýchám, co že se to děje s fotbalem na Zličíně. Málo hráčů, trable s pozemky, otevřená „válka“ s nejvyššími představiteli českého fotbalu. Příliš aktuální situaci nepomohl ani rozhovor trenéra A mužstva Tibora Notina pro média o stavu A mužstva. A tak nejen fanoušci klubu mají stále více obav a otázek. A zaslouží si odpověď.

Nastupuji za dospělé v našem klubu jedenáctým rokem, sedmým trénuji mládež, od začátku sleduji dění nejen v zákulisí, ale i to, jak FC Zličín působí navenek. Hned na začátku chci napsat: Sakra, vždyť žijeme to nejlepší období v historii klubu, važme si toho, dejme to najevo. Nehledejme neustále to špatné (i když věřím, že nás tento přístup může posouvat vpřed), vždyť je toho tolik, co chválit. Zkusím argumentovat.

Za poslední roky jsme neměli nikdy tolik dětí v mládežnických týmech, nepamatuji si, kdy by až na jedinou výjimku všechna mužstva hrála nejvyšší pražskou soutěž, a to včetně dospělých. Díky vedení klubu a Městské části využíváme travnaté hřiště, dvě plochy s umělou trávou a halu. V Praze (a snad i v Česku) byste moc podobně vybavených areálů nenašli. Alespoň ne na takové úrovni, jako se pohybujeme my. Uvědomme si, že Zličín se řadí mezi mikroregionální kluby s minimálním rozpočtem, přesto s tak fungující mládeží, která v horizontu pěti let bude schopna produkovat řadu hráčů v odpovídající kvalitě do dospělé kategorie. Rovná se ušetření nákladů na posilování mužstva dospělých, zisk financí za jejich případný prodej. A to nemluvím o vyšších financích z členských příspěvků.

Občas mám pocit, že si ty klacky házíme pod nohy sami, jako bychom přehlíželi, co všechno se nám daří. Stačí se podívat na úspěšný boj vedení klubu (a nejen jeho) o vyřešení stavby nových šaten. Výsledek? V dubnu se bude stavět. Jasně, asi byste mě usvědčili, že administrativně (majetkově) to není dokonale vyřešené, ale podstatné je, že třeba už po prázdninách se „naše“ děti budou moci převlékat v moderních šatnách.

Ve fotbalovém měřítku rozhodně nejsme velký klub, o to více je důležité držet při sobě, umět ocenit ty, kteří mu věnují tolik ze svého. Stačí se podívat na mládežnické trenéry nebo členy vedení, kteří svou „práci“ dělají s odhodláním, za které se jim nikdy nedostane zasloužené odměny. A ani to pro ni nedělají. Nechci jmenovat, i když mám na jazyku celou řadu jmen. Vím, že oni je číst nepotřebují. Právě jim jde totiž o další vzestup klubu.

"A" tým mužů je jeho výstavní síň, alespoň se to tak říká a vzhledem k pozornosti médií i veřejnosti to tak zkrátka být musí. Momentálně hrajeme nejvyšší pražskou soutěž, druhou nejvyšší, co kdy náš klub hrál. Potýkáme se s nedostatkem hráčů, což není poprvé, ale já pevně věřím, že i díky vzrůstajícímu počtu dětí v klubu, naposledy. Tuhle soutěž budeme hrát i dál, nesestoupíme, a to ani přes výzvu proti vedoucím mužů české kopané.

Snad jen trochu respektu k sobě samotným, spoluhráčům, trenérům a bude lépe. Zažil jsem na Zličíně skoro deset koučů, každý byl jiný, každý nám v něčem vadil a v něčem nás bavil. Ve finále stejně rozhoduje vnitřní síla kabiny, hráčů, kteří tvoří její jádro a partu. Škoda, že většina kluků už nepamatuje přístup našeho parťáka, kamaráda a spoluhráče Petra Merty (zde), jehož dres vídám pravidelně na zdi naší hospody. Vždy, když si říkám, jestli mi ten zličínský fotbal za to stojí, vzpomenu si na jeho elán, odhodlání a pozitivní přístup. A víte co? Stojí!