Nejlepší tým zličínské historie
"Letos na podzim hrálo na Zličíně nejlepší mužstvo jeho historie.“ Ať už si o tomhle prohlášení myslíte cokoliv, tak věřte, že přesně tohle jsme se s klukama dočetli v pravidelném několikastránkovém programu před naším závěrečným zápasem.
Tolik bodů, kolik udělala naše parta v podzimní části sezóny, zatím žádný jiný zličinský tým v tak vysoké soutěží nedokázal uhrát.
Přesto jsme všichni seděli v šatně se svěšenými hlavami a přemýšleli, jestli se vůbec ten poslední zápas sezóny může odehrát. Kluci se nechtěli vzdát, stejně jako nechtěli zkazit tak povedeně rozjetou soutěž a tak šli do boje. Nasadili černé pásky, uctili Petra minutou ticha a vyhráli!
Dokázali porazit nováčka soutěže z Vršovic hubeným výsledkem 1:0, ale o to tu vůbec nešlo! Ani nešlo o to, že výborný Petrův kamarád se nechal nesmyslně vyloučit. Možná ze žalu, možná z hlouposti, o tom ten zápas nebyl.
Přišli jsme do šatny a nikdo se neradoval z dalších získaných 
bodů, kterým jsme završili úspěšný podzim. Všichni jsme byli rádi, že to máme za sebou a raději ani nepřemýšleli, co nás bude čekat dál.
Minulý týden, čtrnáct dní po tomto posledním zápase, jsem se byl na Zličíně podívat a padlo to na mě znovu. Když jsem přicházel do šatny, netěšil jsem se. Jako by ze mě někdo vysál náladu a já měl opět všechno před očima. Všechno mi přišlo tak smutné a deprimující a nešlo s tím nic dělat. Nebyly myšlenky na srandičky a nějaká provokování.
O dva dny později jsem musel na Zličín znovu. Cestou jsem vzpomínal na letošní podzim a na rtech se mi rozzářil úsměv. Bylo to skvělé období, měli jsme úžasnou partu a užívali toho, že nám to výborně klape. „To přece jen tak nezmizí, to nesmí!“ Říkal jsem si a taky, že ne.
V hospodě se ten večer sešlo k poctění Petrovi památky několik desítek zličínských hráčů, funkcionářů, trenérů, fandů a Petrových přátel. Připadal jsem si tam jako doma. Pryč byly pocity úzkosti a nepřekonatelné deprese. Měl jsem kolem sebe kamarády, spoluhráče a Petrovu rodinu. Právě v jejich společnosti jsem konečně pochopil a vzpřímil se.
Teď už vím, že máme jeden druhého,
Že všichni prožíváme podobné trápení, i když samozřejmě každý v jiné míře. Nezůstali jsme sami, Petr nás stmelil ještě mnohem víc, než tomu bylo dřív. Zanechal po sobě skvělou partu, které zůstane součástí a ona bude opět držet při sobě.
Nebojím se prohlásit, že Zličín je jedno z mála míst v mém životě, kde mohu prohlásit:
„Jeden za všechny a všichni za jednoho!“
Je to úžasný pocit, když víte, že to tak skutečně někde je.
