Nejsme hrdinové, přesto jsem na svůj klub náležitě hrdý
Stávka! Ne, to slovo se mi nelíbí a nikdy by mě nenapadlo, že bude spojené s mým jménem. Vždy jsem byl zastáncem silných argumentů, přímého jednání a hledání řešení. Teď jsem ale pyšný na svůj klub i spoluhráče, protože se pustili do „marného“ boje, který ale má smysl. A zase to slovo, jenže tentokrát pro mě zní jinak. Stávka!
Do začátku utkání zbývalo pár minut, kluci kolem mě si přes hlavu natahovali černé triko s naší výzvou: Červená karta pro vedení českého fotbalu. Dobře jsme věděli, že jsme v tom sami. Tři měsíce marného čekání, že se k nám někdo přidá, utekly. Podpora přišla z mnoha stran, ale jen slovní, se strachem potrestání od mužů vládnoucích naší milované hře.
Je to stejné jakoby vám někdo vzal vaší oblíbenou hračku, a ten někdo byl bývalý člen komunistické StB a člověk usvědčený z korupce (leč nepotrestaný). Smiřte se s tím, je to realita, slýchám od kamarádů s rýpavými dotazy „co tím zmůžete“. Vůbec nic, říkám jim i často sám sobě. Ale o to víc jsem přesvědčený, že je to lepší než mlčet.
Bojím se toho, že se lidé smíří s atmosférou strachu, kterou mezi fotbalovými 
kluby roznáší Roman Berbr, bojím se toho, že každý bude uplatitelný Miroslavem Peltou už třeba jen výhružkou, že jinak jeho klub skončí v propadlišti dějin. O to víc jsem ale šťastný a hrdý za naše jednání.
Sedíme v šatně, kolem nás krouží kamery, cvakají fotoaparáty. Jsme jako herci ve špatném filmu, ve kterém je divné, že se nám nelíbí, kdo v Česku vede nejpopulárnější světový sport. Za dveřmi čekají desítky lidí připraveni si z tohoto představení odnést vlastní vzpomínku. Dobře vědí, stejně jako my, že se už nemusí opakovat.
Až čas ukáže, jakým způsobem budeme potrestáni za nenastoupení k zápasu a zda na oplátku přijde podpora širší veřejnosti, která se začala v posledních dnech stavět na naši stranu. Je to sympatické, zní v komentářích, ale jste blázni, je dodáno hned v těch následujících.
Ano, jsme blázni. Jsem šťastný, že mohu s těmito blázny sdílet čtyřikrát týdně kabinu, společné logo na dresu i partu, která ukázala, že dokáže táhnout za jeden provaz. To je přesně ten důvod, proč fotbal miluju.
Stojím vedle svých deseti parťáků před diváky, kolem sebe hřiště, na kterém bych se tak rád poprvé v jarní sezoně popral o body. Dobře si uvědomuji, že kontumačně prohrajeme, ale o to víc si cením, že jsme do toho společně šli. Jsem hrdý!
