Nešpi se loučí
„Bolí mě koleno, asi už toho nechám,“ vysouká ze sebe zhnuseně a přestane se zajímat o dění kolem. „Tak už se na to vykašli a zabal to,“ vykřiknou pobaveně ostatní spoluhráči a nechápou, že právě to má Nešpi neustále v úmyslu.
„Dneska jsi byl pátej nejhorší na hřišti,“ nenechá si pro sebe trefnou poznámku na mou osobu, když odcházíme ze hřiště. „Dík, taky ti to šlo,“ odvětím jedinou možnou odpovědí a se smíchem pokračujeme za ostatními.
„No, to byl zase koncert!“ Vykřikne napůl vážně a napůl se smíchem trenér, když se všichni doplazí se sklopenými hlavami do šatny. „Jen ti dva se zase něčemu pořád chechtají,“ ukáže prstem na nás a my jen dál bojujeme s návalem smíchu.
Kdyby nebylo tohoto trenéra, asi bychom na fotbale nikdy neměli takovou partu, ve které by skutečně platilo pravidlo, že jeden za všechny a všichni za jednoho. Byl to on, kdo se postaral o to, že už nejsem pátý nejmladší hráč, ale naopak téměř pátý nejstarší. Máme skvělou partu, máme v šatně neuvěřitelnou srandu a už je to přes půl roku, co k nám patří také Nešpi, můj zličínský parťák.
Když skončí trénink, neptáme se jeden druhého, jestli na mě bude čekat, protože prostě čeká, nekřičíme na sebe, jestli půjdeme spolu do dvojce, protože zkrátka chodíme vždycky a nedáváme sraz v metru před tréninke
m, protože se tam stejně nejspíš potkáme.
A dnes je to přesně dva dny, kdy se Nešpi rozhodl, že ho koleno skutečně bolí a tak si musíme najít novou posilu do naší skvělé party. Škoda.
