Soustředění v hlavním městě
Dodnes si pamatuji svou první školu v přírodě. Bylo to nedaleko středočeského Benešova, krásná příroda, skvělá zábava, srandovní spolužáci, přesto mi tam něco chybělo, dokonce tak moc, že jsem večery trávil nekonečným pláčem a slzy schovával s hlavou ponořenou do polštáře. Byli to rodiče. Ti dva, kteří mi častokrát do té doby stáli za zadkem, když jsem to nejvíce potřeboval a já si nechtěl být bez nich. Čas ovšem utekl a já si na podobné zájezdy zvykl. Vlastně jsem si je začal pořádně užívat. Rodiče se v mých pubertálních letech stali jen dalším hlasem, který mi chce „kecat“ do života a já měl přece svou hlavu. Začal jsem každým rokem jezdit na letní tábory, lyžařské zájezdy, školy v přírodě či ozdravné pobyty(jak se tomu později přezdívalo) a také přišel čas na první sportovní soustředění.
Mohl bych se tu rozepsat o tom, jak jsme utíkali za místními děvčaty a navštěvovali tamní hospodami, které nás lákaly, kamkoliv jsme přijeli. Mohl bych také psát o bláznivých trenérech, kteří nás za trest nechávali moknout ve tři ráno v největších lijácích, ale vezmu to trošku z jiného úhlu pohledu, zaměřím se totiž na soustředění, kte
ré mám čerstvě za sebou.
Už jsem zažil soustředění na různých místech. Byl jsem v Polsku, Francii, v Českém Švýcarsku, na jihočeské Sahaře a dokonce také nedaleko české Ameriky a Mexika, ale ještě jsem se nesetkal s tím, kam nás poslalo letos zličínské vedení. Čtyřdenní fyzické soustředění jsme totiž netrávili nikde jinde, než nedaleko konečné linky metra B, na našem domácím stadiónku na Zličíně.
Všechno to mělo původně vypadat trošku jinak, touto dobou jsme měli trávit čas v Rosicích u Brna, kde na nás čekal obvyklý dril se všemi vymoženostmi okolo. Nakonec ale hned z několika důvodů to dopadlo takhle a já si vůbec nestěžuji. Občas totiž můžu alespoň doma zkontrolovat svou malou sestřičku(25 let), zalít kytky(již uschlé, ale křísím je každým dnem), vyspat se(to se na soustředění nedaří) a 
hlavně nebýt jen s klukama z týmu. Ten poslední argument není zrovna moc pravdivý, protože mezi tréninky, kdy máme pár hodin volno, jsme stejně jezdili pohromadě na nedaleké koupaliště(viz fotky) a po posledním tréninku dne se scházíme (tajně samozřejmě) v jedné smíchovské hospůdce.
A co že z toho všeho plyne? To, že rád jezdím na soustředění, miluju přírodu, klid a odpočinek, přesto ale nepohrdnu ani špinavým městem, spěchem a únavou.
