Trenérův utěšující proslov
Ve středu po „úžasné“ brigádě u táty jsem se vydal na předposlední přípravný zápas před ostrým startem fotbalové sezóny. Od začátku se všechno odehrávalo podle předem předpokládaného scénáře, tzn. že budou hrát v základní jedenáctce starší hráči a ti mladší si užijí hodinový trénink s kondičním trenérem.
Před jeho samotným začátkem k nám přišel trenér se sportovním manažerem a začal nás uklidňovat, že to, že dnes hraje jiných jedenáct hráčů, že to vůbec nic neznamená a že máme stejnou šanci hrát jako oni atd. Na konci svého proslovu pronesl kouzelnou větu: „I loni hráli hráči, kteří na to neměli.“ V tom se někteří z nás neudrželi a začali se smát. Vlastně jsme to byli téměř všichni, protože nám v tu chvíli řekl do oči, že ačkoli na to nemáme, že to neznamená, že nemůžeme hrát.
Po hodinovém tréninku se však stalo něco, co se sice dalo očekávat, přesto to naprosto podkopalo trenérova slova. „Richard, Ivan a Karel! Jděte se převléknout, půjdete na hřiště, to co hrajou, to je tragédie.“ A tak jsme totálně unavení z hodinového běhání naskočili do druhého poločasu, z jednobrankového vedení jsme udělali čtyřbrankové a opět tím jen pomohli dodat trenérovým slovům vážnost a oprávněnostJ Tím nechci ukazovat nějakou svou ukřivděnost či nespokojenost, popravdě mi to všechno přijde spíš směšně než smutné, ale i takový je život, a i když většina z vás to přijde vtipné, tak také ten fotbalový.
