Lampa
První část
První pohled
Poprvé jsem ji spatřil při pohledu z okna ..
Stála tam sama, obklopena tmou,
zářila tak, že nešlo ji přehlédnout.
Z nicoty tvořila barevné skvrny
a z lidí kolem stavěla stíny.
Vzpřímeně vzhlížela, co se kde děje,
pro ponocné byla Mysem naděje.
Jednoho dne dostal jsem odvahu,
vykročil za ní, i když jen pomalu.
Omámen zářením dostal jsem strach…
Snil jsem o chvíli,
kdy budu stát u ní,
ozářen světlem,
které jen ona umí.
Nohy z betonu
nedovolily krok,
kde štěstí seženu,
udělám rychlý skok.
Bojím se splnění
tajného snu,
je to jen mínění,
ale co si po něm počnu?
Je nádherné snít,
tajná přání si plnit,
kde je však záruka,
že štěstí je své sny si splnit?
Vidím se vedle ní,
světlem mě hřeje,
studené objetí
sklíčkem mě kreje.
Je strašlivě blízko,
cítím její dech,
je mi z toho úzko,
vydám jen hlasitý vzdech.
Pohledem do očí
nevidím nic,
oslepila mě,
utéct chci pryč.
Druhá část
Muž pod lampou
Stáli tam sami, obklopeni tmou,
zářili tak, že nešlo je přehlédnout.
Z nicoty tvořili barevné skvrny
a z lidí kolem stavěli stíny.
Vzpřímeně vzhlíželi, co se kde děje,
pro ponocné byli Mysem naděje.
Jednoho dne nastala změna,
mezi ně postavila se tajemná stěna.
Třetí část
Muž bez stínu
Pohledem z okna přestal jsem se trápit ..
Stál by tam muž obklopen tmou,
zlomený, smutný, snadno ho přehlédnout.
Z nádherných očí by poztrácel slzy,
ze svého zármutku by zbláznil se brzy.
Vzpřímeně vzhlížela, hledala by onoho muže,
všechno marné, ta zeď, ta za to může.
Dělila lásku, dělila sny,
trápila je, prodlužovala dny.
Vteřina minutou,
hodina dnem,
svobodou byla noc
s nádherným snem.
Ráno stín nepotřebuje
Konečně! Zvolal muž
co odvahu dostal,
odhodil masku,
a vítězně zvolal:
Miluji Tě,
mé světlo,
má víro,
má odvaho!
Budu žít naplno,
ne protože mám splněno,
ale protože miluji,
a to je pocit nad všechno!
Závěr
Jednoho dne onen muž od zdi odešel.
Ne, nevzdal se své lásky a ne, ani nepřestal milovat. Jen dostal odvahu.
Každé ráno po zbytek svých dnů se vracel k té zdi a vyznával svou lásku, protože cítil, že za ní je ona a jeho slova slyší.
Doufal, že jí dodají sílu, kterou dodávala ona tak dlouho jemu tím, že tu byla.
Nikdy se mu nedostalo odpovědi, nikdy nedostal důkaz, že ho jeho láska slyší, že tam stále stojí.
Jednoho dne ho doběhly roky jeho dlouhého života. Přinesl si židli, opřel ji o zeď a naposledy si sedl.
Ani netušil, jak blízko je druhé polovině svého srdce, jak blízko je ona.
Ach ta blbá zeď!
