Ruku v ruce
Po tenkém ledě chodil tak snadno,
že nebál se země, ani pádu až na dno.
Když ruku jí držel, múzou mu byla,
čtenářky opomněl, jen ona s ním žila.
Byla mu světlem, i měsícem třpit,
cestu mu ukaž, na život sviť.
Zdál se mu sen, rychle orosen vstal,
otevřel okno, ne, nechtěl se vzdát.
Cítil, že může, že sil ještě má dost,
udělal to, překročil tajemný most.
Co bude za ním, tušení neměl,
tak držel jí za ruku silně a pevně.
Společně bojovat není vždy marné,
porážky, vítězství, společně to dáme!
Stál za mostem, úsměv mu hrál,
krok udělal, a zase stál.
Ruku napřáhla, chtěla být blíž,
na zem poklekla, ohromná tíž.
Pomoc jí vstát, tak moc si přál,
ruku natáhl, osud ho hřál.
Oči zavřela, pevně je tiskla,
v křídla doufala, opět se zvedla.
Co bude za mostem, tušení neměli,
stáli tam vzdálení, na sebe hleděli.
Společně bojovat není vždy marné,
porážky, vítězství, společně to dáme!