Samotář
Měla ho ráda,
měl ji rád,
chodila sama,
úsměv jí na ústech hřál.
Strachem nepoznána,
samota přítelem,
těžká rána,
večer byl ortelem.
Pátrala po cestě,
zkoumala sebe,
hleděla do dálky,
hledala tebe?
Myšlenkou složitou
vzkázala světu,
až najdu si přítele,
řeknu mu svatou větu.
„Miluji, jak nádherné a zároveň bolestné to může být.“
Slova nad zlato
zahřála trpce,
činy však předčí
napjaté srdce.
Čekání velká
zklamání přináší,
láska však hlásá,
že často překvapí.
,
Chodec samotář
šlape si trávou,
iluze ztratil
nohy za něj šlapou.
Příběh svůj vypráví
do nebes sám,
o lásce, o cti,
jedno přísloví zná.
„Neopětovaná láska je jako šíp zabodnutý na místo, odkud ho nejde ani s vypětím všech sil vytáhnout.“
Překonat strach,
otevřít srdce,
nebát se člověka
co mluví trpce.
Strach rozdat se pro něj,
vyjít mu vstříc,
vzpomínky minulé
bolí stále a víc.
Mladík za dveřmi
pošeptá škvírkou
myšlenku hlubokou,
že chce být se svou dívkou.
„Už dávno vím, že bolest je to, co není vidět. Je to neviditelná jizva, kterou člověk spatří ve chvíli, kdy má nejméně sil.“
Ušel kus cesty
sílu svou čerpal,
vrátil se zpět
a vesele zpíval.
Napiš tečku,
otoč list,
najdi sílu
zase žít.
Napiš tečku,
otoč list,
najdi sílu
zase žít.
Pak bude tam stát
bez strachu z žití,
přemýšlet nebude,
už nebude zbytí.
Mozek jde stranou,
funkce své vypíná,
teď je tu láska,
silná a čitelná.
Už není čas váhat,
ani vyčkávat snad,
srdce si svázala,
dala životu mat.
Život hrou,
škola životem,
život bez lásky?
Raděj mě zabijte!
