Zaslepenost vlastním egem
Láska je jako pírko,
když ji potřebujeme,
létá tak vysoko,
že je na něj marné dosáhnout.
Když se jí chceme vyhnout,
přiletí a nechce zmizet.
Marné je foukat a ohánět se,
vrátí se a omámí tě.
Člověk zaslepen vlastním osudem,
zapomene na štěstí druhých,
nevidí strach v očích a jen tuší,
proč srdce druhého tak buší.
Naivně polkne poslední slova,
a už jen doufá, že to půjde znova.
Stojí, klečí, občas se rozpláče,
pak běží a srdce se mu rozskáče.
Smysl pro spravedlnost je fuč,
cítí, dýchá, žije, přesto ví,
naděje je zmije,
život otráví a shnije.
Srdce odvezené na kompost,
hořká slova dostala prostor,
něha ustoupila, tlačí se vztek,
obličej v dlaních, na kolena si klek.
Hluboký nádech, zoufalý křik do prázdna,
neslyší ho však ani ten, který ho vyslal,
beznaděj z vlastní neviditelnosti,
beznaděj, pírko dopadlo na zem.
