Ahoj Goldíku! Aneb jak jsem se zasloužil o odchod svého nejlepšího kamaráda
Není moc lidí, kteří by mi za poslední roky tak moc přirostli k srdci. Goldík je nenápadným mužem velkých činů. Když ho nejvíce potřebujete, stojí vedle vás, když chcete povzbudit, nahraje vám tak příšerně nazpívaný vzkaz české folkové hudby, že se prostě musíte začít smát, a když vás něco trápí, nemusíte mu to vysvětlovat, prostě si u něj dáte pivo a zasmějete nad nesoudností jeho spolubydlící.
Byl to on, kdo po mém boku trénoval prcky na Zličíně, kdo byl jedním z mála na každém tréninku i v těch nejhorších, a pro Zličín tak typických, povětrnostních podmínkách, byl to on, kdo se mnou nekompromisně zvyšoval věkový průměr naší kabiny ke třicítce. A také to je to on, kdo nyní mizí definitivně do jihomoravské metropole. Tohle všechno by mě možná ani tak netížilo, kdybych mu k tomu ještě nepomohl.
Není to tak dlouho, co mi celý nervózní volal, že jde na pohovor do nové práce pro běžecký obchod a potřebuje pomoci s životopisem a podklady pro schůzku s potencionálním šéfem. Automaticky, s potřebou vrátit mu vše, co pro mě kdy udělal, jsem usedl k počítači a využil všech svých znalosti běžeckého světa, abych mu pomohl k vysněné práci.
Povedlo se! I přes jeho neuvěřitelnou nervozitu uspěl a byl přijat. Škoda jen, že ta práce je v Brně. Jenže co naplat, Goldík tam má kromě práce životní lásku, dvě děti a hlavně svou budoucnost! To snad ani nejde mu nepřát. Dnes jsem s ním byl naposledy jako s Pražákem na pivu. Nejspíše naposledy. Příště to bude s pomocí hantecu a Starobrna.
Držím palce, kamaráde, aby ti to pivo chutnalo!
