Valiho život ze všech stran

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak využít úplně volný víkend? Normální člověk se třeba pokusí dohnat všechny resty, které za normálních dnů nestihá, nebo se prostě jen válí či vyrazí za rodinou. To bych ale nebyl já, abych nevyrazil do města neřesti a nezažil tam něco, co běžného smrtelníka ani nenapadne.

Přitom z počátku nic nenasvědčovalo přicházející zápletce. Do hlavní role jsem dosadil svého parťáka na „dobrodružství“ úspěšného sportovce a českého reprezentanta ve vodním slalomu, Víťu Přindiše. Jeho krátké představení proběhlo ze zcela praktických důvodů. Vždyť kdo jiný s takovým „svatým“ profilem by mohl alespoň na malou chvíli pozastavit sérii neuvěřitelných příběhů mého života.

Bohužel se stal přesný opak a první hodiny našeho výletu toho byly dokonalým důkazem. Úvod byl klidný, doprovázel ho let do Holandska, jízda vlakem, metrem a v koordinaci několika místních piv přechod do centra. Vše fungovalo až do chvíle, než Víťa na Facebook umístil post s naší fotkou a textem: „Odpočinkový víkend. Cítím průser..“ Krátce na to jsme překročili práh všemi tak doporučovaného podniku Jimmy Woo.

Na parketu se neodehrávalo zhola nic, a to i přesto, že byl podnik plný po poslední místečko. My po chvíli přešlapování obsadili ceněné místo na baru a dali se do konverzace s místními nepříliš vzhlednými slečnami. Těžko odhadovat, zda právě těmito „konzultacemi“ jsme místo prahu překročili hranice slušnosti místních gentlemanů, protože netrvalo dlouho a letěli jsme z baru ven.

Následné minuty (v mých vzpomínkách spíše vteřiny) byly jako na kolotoči. Unášen obří „godzillou“ od baru, kam jsem se marně natahoval po své skleničce, jsem se stačil ohlédnout naposledy za Víťou. On, jindy tak klidný a skoro nemluvný, gestikuloval mácháním rukou před dvěma vyhazovači, kteří se jen pro pozorného diváka odlišovali maličkostmi od monstra, které mě odnášelo vstříc amsterdamským dlaždičkám. Přistál jsem zhruba na sedmé řadě hezky uhlazené silnice seskládané z kočičích hlav. Mé „unavené“ tělo to překvapivě přijalo s úlevou.

Víťa, o pár kilo lehčí, navíc podpořen vzpěračem navíc, doletěl do deváté řady. Au! Vzájemný pohled však místo zkřivených výrazů nabídl dva vysmáté kluky, kteří právě zažívají něco, co sice ještě pořádně nechápou, ale vlastně je to něco, co se vymyká běžným životním situacím, a tak je to vlastně hrozně baví. Davy přihlížejících, ruce za zády sepjaté želízky a naložení do policejního transportu. Události dalších minut zpětně asi nikdy nepochopíme, ale vzpomínka, kdy jsme na sebe viděli přes plexisklo policejního auta a křičeli: „To je hustý, co? A co jsme vlastně provedli?“ mi navždy v paměti zůstane s úsměvem.

Do cel jsme dorazili po všech procedurách ve 3:03, alespoň se to psalo ráno na „mých“ dveřích. Když jsem se probudil kolem mě jen další dlaždičky, záchod, umyvadlo, stolek a neprůhledné okno. Samotka! U sebe jsem neměl nic, ani pojem o čase, prostoru a mém parťákovi. Snídaně luxusní, toast v igelitovém sáčku a čaj. Hlavou mi probleskla vzpomínka na film „Horem, pádem“, ale můj čaj přežil. Zřejmě jsem byl ten z přívětivějších hostů místní věznice.

Když služba přišla s možností vycházky, využil jsem jí. Jako bývalý novinář jsem tuhle zkušenost vítal s otevřenou náručí. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale mě to vlastně hrozně bavilo. Vždyť kolikrát se člověk dostane do vězení, a to ještě v Amsterdamu. Následovala jízda v namačkaném výtahu se čtyřmi spoluvězni z Arabského poloostrova. Po vystoupení na mě čekal malý dvorek obehnaný betonovou zdí a z vrchu mříž. „Kamarádi“ si zapálili cigaretu a začali pokuřovat. Když jim cigareta došla, využil jsem příležitosti a místo nudného kroužení po dvorku jsem kopl směrem k nim plyšový fotbalový míč. To se jim zalíbilo, obratem mi míč přistál zpět na noze. Následovalo bago 4 na 1, až jsme skoro propotili erární vězeňské oblečení. Když bachaři uviděli zábavu, která se na trestném dvorku odehrává, rychle nás vyhnali zpět do cel.

Netrvalo dlouho a přišli pro mě znovu. Tentokrát naposledy. Snad abych jim nerozveseloval další hosty nebo prostě jen proto, že jsem vlastně nic neprovedl. Vyfasoval jsem své věci, podepsal propustku s ujištěním, že mě nečeká žádné stíhání ani pokuta. Teď už zbývalo jen najít Víťu. S vybitým telefonem na kraji Amsterdamu to šlo těžce. Byl jsem však ujištěn, že do hodiny ho pustí také.

Když se po devadesáti minutách otevřely vrata věznice, přivítal jsem svého parťáka po svém. „Vítej na svobodě, kriminálníku.“ Byl čas vyrazit za dalším dobrodružstvím našeho prodlouženého holandského víkendu.