Valiho život ze všech stran

Mlhavě si vzpomínám, že se celá ta událost odehrála někdy kolem července roku 2009. To jsme ještě nezaléhali do peřin a nezatahovali rolety před ranním mrholením. V té době jsem si, stejně jako většina z vás, chtěl užít krásného léta a tak jsem vyrazil s bandou lidí do Holandska, země nekonečných kanálů, větrných mlýnů, ale především (co si budeme povídat) do království rostlin jménem marihuana.

Vzpomínky na den, kdy se stalo to, o čem se chystám opatrně vyprávět, nejsou nijak zamlženy marihuanovým dýmem či jinými návykovými látkami. Byl to jen další nevinný den Valiho prázdnin, ve kterém se vydal s Méry a Big Peterem do Amsterodamu.

Veškerá očekávání z plánovaného výletu jsme zatím házeli za hlavu a při prvních metrech z kempu jsme zpustili nevinnou konverzaci.

Méry: „To pojištění jsme si stihli udělat na poslední chvíli, jinak nevím, bez něj by to nebylo dobrý.“

Peter: „Pojištění? Jaký pojištění?“

Méry: „Počkat…ty nejsi pojištěnej?“

Peter: „No…jsem… ale ne do zahraničí… v tom spěchu jsem na to trošku zapomněl. Ale co, seru na to, stejně se nic nestane!“

Méry: „No jen aby, stačí, aby tě chytily zuby nebo podobná prkotina a co pak!“

Peter: „Ale hovno. A vůbec, já nemám rád takovýhle       kecy, ještě něco zakřikneš.“

Méry: „Aby ses pak nedivil, frajere.“

Peter: „Grrrrrrrrrrr.“

Debata pokračovala v podobném duchu až do příjezdu autobusu, který nás měl odvézt na nádraží. Bohužel, pouze měl…nebudeme však předbíhat a vezmeme to hezky popořádku.

 V tom autobuse s námi byla pouze starší pani. Ta klidně seděla kousek od nás, když v tom začala na řidiče znenadání křičet (nejspíš, že přejel její zastávku – aspoň hádám, holandsky fakt neumím). Typický český řidič by v tu chvíli buď babičku naprosto ignoroval, nebo ji pouze okřikl. Kéž by to udělal i ten náš. Jeho totiž nenapadlo nic lepšího, než prudce zastavit, dobrých pár desítek metrů zacouvat do stanice a babičku s úsměvem vysadit na zastávce.

Osudové zpoždění jsme pocítili o několik vteřin později, kdy autobus opět (již podruhé) přijížděl na nám prokletou křižovatku. S mírným zpožděním nás na ní nejspíše nikdo nečekal a tak následoval prudký čelní náraz do osobního auta. Peterovi vtipy na pár minut utichly, my však jako zázrakem vyvázli z nehody bez větších šrámů.

 Díky této zkušenosti jsme se stali svými vlastními herci „Nezvratného osudu“, jen doufám, že si Peter napsal vlastní scénář, protože jinak to nevidím s naší budoucností moc růžově, v autobuse jsme byli jedinými pasažéry.