Hra na schovávanou za 70 tisíc
Na tuhle dovolenou jistě nikdy v životě nezapomenu. Jenže co teprve já, myslím si, že na ní nezapomene ani nikdo z naší rodiny, protože nám tahle „nešťastná“ událost trošku pozměnila plány.
Bylo na zájezdu ve Španělsku, kam jsme se vydali celá rodina. Mně mohlo být nějakých osm let, sestrám o dva respektive tři roky víc a byla to doba, kdy jsme ještě společně blbli a hráli si. Jednou v podvečer jsme byli zrovna v plném proudu hry na schovávanou, když v tom si nás rodiče zavolali k večeři. Já trpěl těžkou vybíravostí(teď je to úplně naopak) a tak jsem odmítl jíst polévku a nenapadlo mě nic lepšího, než se jít zatím sestrám schovat.
Před hotelem stála stará kašna. Voda už z ní netekla. Vzpomínám si, že se skládala z dvou talířů, které byly umístěny na kamenném sloupu. Talíř umístěný výš byl menší, aby z něj mohla stékat voda na ten dolní. Jak už jsem ale napsal výše, voda tam už dávno netekla, kašna nebyla v nejlepším stavu, jenže tohle všechno jsem si uvědomil až o osudných několik okamžiků později. Do té doby jsem dostal totiž skvělý nápad na ideální schovku. Vlezu si do dolního talíře a schovám se za sloup, dokonalý to plán. Jenže při prvním šlápnutí na kašnu jsem uslyšel prasknutí a v poslední chvíli uskočil. Poté jsem jen viděl jak celé to několikatunové monstrum spadlo. Vlastně jsem to ani v prvních dvou minutách neviděl, protože to zahalil obrovský mrak prachu.
V tu chvíli se v mé osmileté hlavě zrodil další skvělý nápad: utéct. Oběhl jsem rychle hotel a našel skrýš na záchodě. Tak jsem si tam hodinku poseděl, pobrečel a když jsem se trošku uklidnil, nenápadně jsem se vrátil za rodinou do restaurace. Těšně před ní si mě ovšem zavolala recepční k sobě a řekla, ať jí zavolám maminku. Když jsem se podíval z recepce směrem na zahradu, zjistil jsem, že má dokonalý výhled na „mou“ kašnu, vlastně spíš na mramorové kvádry, které se tam teď válely.
Když jsem přišel k našemu stolu, řekl jsem mamce, že s ní chce mluvit paní z recepce. Na její nemístný dotaz proč, jsem odvětil bez váhání, že to opravdu netuším. Bohužel recepční tušila až moc dobře.
Další dva dny jsem strávil s rodiči na místní policii, kde se jednalo se o finančním vyrovnání. Nová socha stála sedmdesát tisíc. To, že ta kašna byla stará, ztrouchnivělá a slepovaná, nebylo bráno v potaz a tak se naše pojišťovna docela šáhla do kapsy.
Od toho dne jsem se stal celebritou v celém hotelu. Lidé mě oslovovali a prosili, abych se jim postavil k pováleným zbytkům sochy. Dokonce i já mám ve sbírce(jako všichni ostatní turisté z okolí)fotku, kde pózuji vedle „mé“ zřícené kašny.
