Valiho život ze všech stran

Každý v životě hledáme svůj ideální protějšek. Někdo ho najde už v raném dětství, jiný ho nepotká nikdy. Když jsem nedávno při jízdě autobusem zaslechl rozhovor dvou chlapů o pár let starších než já, napadlo mě, že je možná občas lepší být sám a ten protějšek za každou cenu nehledat.

„Se divím, že ta moje holka se mnou vůbec je. Já jsem taková svině!“ Spustil na svého kamaráda chlapík, co stál asi metr ode mě. Zrovna dvakrát nešeptal, takže se po něm otáčel celý autobus. Zvlášť, když dál pokračoval podobným tónem.

„Ale co, to by pak všechny ženský musely být samotné,“ nebral si chlapík servítky. „Víš, mě ani nebaví být hodnej, chci si v životě užít, něco zažit.“  V tu chvíli už nebylo v autobuse člověka, co by neposlouchal. Slečny kroutily nevěřícně hlavou, až jsem čekal, zda ho některá nemajzne kabelkou.

Konečná autobusu se pomalu blížila a chlapík ještě vyšperkoval popis svého partnerského života. „Ale na druhou stranu, kdyť já dělám, co můžu. Už dva roky myju nádobí…“ pronese stylem a s vědomím, bůhví jak není dokonalým partnerem.

Po chvilce se však ukazuje pravý důvod téhle jeho šlechetné činnosti. „Ona má totiž nějakej exém na vodu, nebo co.“ V tu chvíli sebou celý autobus škubnul, snad i sám řidič se musel začít smát. Já už měl chuť při výstupu tomu chlapíkovi říct: „Ta vaše holka je možná chytřejší, než si sám myslíte.“ Ale nechal jsem ho v tom, nic jsem neřekl. Jen ať si to nádobí myje do smrti, hrdina.