Valiho život ze všech stran

Mít přítelkyni není žádná legrace, pořád si ji musíte hlídat, nadbíhat jejím obdivovatelům, kontrolovat smsky, vyslýchat kamarádky a nedej Bože zapomenout na každodenní prošacování její skříně. Taková je zkrátka realita, zvlášť, když křivky vaší přítelkyně obdivují všichni kolem a vy se nestačíte otáčet.

Každý z nás na to má vlastní zbraně. Někdo předstírá nezájem, jiný ji nepustí na krok z domu, a jsou i tací, kteří ji sledují na každém kroku. A právě o tom vypráví můj další příběh – jak můj kamarád nadbíhal nevěře.

Už je tomu celkem dlouhý čas, kdy jsme se vraceli celí uřícení z tréninku do šatny. Bylo léto, kabinou znělo na plný pecky rádio a všichni zase přemýšleli, co by večer podnikli. Jak sami uvidíte, domluva mezi fotbalisty bývá blesková:

„Co dneska?“

„Vůbec nevím, ta moje si užívá na Slapech, takže jsem pro každou špatnost.“

„Tak jedem taky na Slapy, ne?“ Hláška, která jakoby zastavila čas a donutila všechny zpozornět.

„Ty vole, to není vůbec špatnej nápad!“ Odvětil vedle sedící spoluhráč.

„No, počkej, tak to jedu taky,“ přidal se další do party.

„Ok, aspoň si jí zkontroluju a užijeme si trochu srandy,“ dodal na oko nevrle spoluhráč, jehož nic netušící přítelkyni čekalo na Slapech sledovací komando.

„Dobře, takže ty bereš auto, ty sežeň stany a my dva jedem nakoupit. Za hodinu tady!“

Domluva trvala přibližně minutu a nudný domácí večer se nám náhle proměnil v pánskou jízdu, na kterou dodneška rád vzpomínám.

Všechno to začalo samotným hledáním kempu, blouděním po neznámých silničkách a zjišťováním, kde přesně si přítelkyně užívá. Z těchto lapálií nám pomohla až nenápadná kamarádova smska.

„A kde na těch Slapech vůbec popíjíte?“

Na odpověď jsme čekali jen pár minut a jak uvidíte dál, skutečně stačila trocha nenápadnosti, taktnosti v kamarádově zprávě a byli jsme rázem na místě.

 „Počkej a koho z nás vlastně zná, že ho nesmí vidět?“

„Nezná jenom tebe, takže jdi do hospody a zkontroluj, zda tam je. Tady je její fotka, ať ji poznáš.“

O tři minuty později se vrátil rozesmátý kamarád. 

„Je tam!“

„Co teď?“

„S kým tam sedí?“

„Hele, nevím. Kluci, holky, všichni.“

„Hezký,“ řekl tajemně žárlivý přítel a my se začali reálně bavit o tom, co vlastně budeme dělat.

„Celý večer ji tu sledovat snad nebudeme, ne? Do hospody nesmíme, to bychom byli hned jasný.“

„Tak jedem do jinýho kempu,“ navrhl smířeně přítel oné dívky a jak řekl, my udělali.

Jen s tím problémem, že noční zrádná silnice II.třídy vypustila jednu z našich pneumatik. „Doufám, že tam brácha má rezervu?“

„Cože, jak brácha? To není tvoje auto?“

„Bohužel, modleme se.“

Následujících deset vteřin bylo nekonečných. Představa, že strávíme noc někde u lesa, nebyla příliš optimistická.

„Je tady, co děláte,“ smál se na celé kolo náš šofér a kolo vyměnil za pět minut.

„Ty si trošku profík a teď hurá do kempu.“

Co se dělo dál, už si nejsem příliš jistý. Pamatuji si jen probrání v polorozpadlém stanu, který stál na prudkém kopci, a chyběla mu horní plachta.

„Hele, proč jsme stavěli stany ze svahu?“

„To se ptáš mě, ty si je oba stavěl!“

„Asi má pravdu,“ napadlo mě. Nejspíš jsem byl pěkně rozjetej a musel tak prokázat zkušenosti z nedávných dovolených po evropských kempech.

„No dobře, ale proč ten stan nemá plachtu a váš jo?“

„Původně ji měl ten váš, ale prohráli jste ji s námi v kámen-nůžky-papír. My měli stan jen s jednou plachtou.“

Nevyřešených záhad bylo ještě hodně, tu poslední rozřešila nepříjemná pani z pokladny. „Pánové, jak jste to udělali? Ve tři jsem odsud odcházela a žádné stany tady nestáli. Navíc jste v soukromém kempu, takže vás musím zkasírovat, kouzelníci. Támhle je bezpečnostní kamera, takže se doufám ještě pobavím, jak jste to tady v noci konstruovali.“

Jak už to tak bývá, ranní zážitky se holt řadí mezi ty méně zábavné. Celé naše dobrodružství navíc ukončila příchozí smska našemu žárlivému kamarádovi.

„Miláčku, už jsem doma ze Slap, za pět minut jsem u tebe. Doufám, že mě čekáš!“