Valiho život ze všech stran

„Za osmadvacet let za volantem toho zažiješ fakt hodně, mladej, to mi věř. A to nemluvím o mašinách, co se mi dostaly pod ruku, ale jen o těch zážitcích,“ začal své další vyprávění noční autobusák a oči se mu zase rozzářily, jako bych chtěl vyprsknout smíchy dřív, než se o svůj příběh podělí.

„To jsem projížděl zrovna tady kousek vedle tančícího domu, když jsem se zařadil do špatnýho pruhu, ten mě místo vlevo vedl rovně. Počkal jsem si tak na zelenou, šlápnul na plyn a rychle, samozřejmě nenápadně se svým dvanáctimetrovým miláčkem, to hodil vlevo. Těm, co sem vezl, to bylo fuk, ti spali jak zařezaný. Horší to bylo s tím čepičářem, který na mě mával s červenou plácačkou hned na dalších světlech. 

Prudce jsem to u něj zadup a věděl jsem proč. Probuzený cestující na něj hned začali z vokýnek házet všechno možný a pěkně od plic mu nadávat. Jeden frajer, co sebou klimbal na zadní sedačce už od konečný, mě poprosil, zda mu neotevřu. Dva metry od dveří pak vyhodil šavli, že i ten policajt musel uskočit. Celej autobus mu pak obdivně zatleskal.

Ale vrátím se k tomu policajtovi. Týpek nebyl asi pražskej, protože čekal, že ho pustím dovnitř nebo že snad za ním půjdu ven. Ale co já, otevřel jsem u sebe okýnko, který je asi dva metry vysoko a on na mě zoufale pokřikoval přes hluk motoru.“

„Pane, Váš průkaz!“

„Cože, jaký důkaz, na co?“

„Pane, můžete jít sem?“

„Sen? Jasně, že můžete mít sen.“

„To stačí, vystupte si!“

„Já tedy vstal a ustoupil jsem od okénka. „Já neříkal, ať si ustoupíte, ale ať vystoupíte.“

Už neměl asi příliš trpělivosti a tak jsem otevřel dveře a pustil ho dovnitř. Venku byla pěkná kosa.“

„Dejte mi svůj řid…,“ „Spustil hned, jak vylezl první schůdek, když v tom na jeho levé tváři přistál sáček plný sraček. No, nebyly to asi sračky, ale docela se to rýmuje, ne?“ Ukázal autobusák smysl pro poezii a já se radši dál nevyptával, čím byl sáček naplněn.

„Poslední kapkou pro policajta byly poblitý boty, které měl na svědomí klučina, kterého jsem vezl už druhou jízdu. Celou cestu si vozil láhev vodky, bylo už načase, aby to vyhodil. Docela si to načasoval.

Po všech těch peripetiích mi chtěl ten polda vzít řidičák, protože jsem odmítl zaplatit tři kila pokutu, když v tom mě napadl jen tak z hecu takovej pokus. „Jenže podle paragrafu o veřejné dopravě mi nesmíte vzít řidičský průkaz, protože byste mi tím znemožnil funkci profesionálního řidiče,“ vyhrkl jsem ze sebe, že celý autobus oněměl. Ani on, chudák celý pozvracený, zmrzlý a špinavý, už neměl sílu protestovat, i když snad sám tušil, že ten paragraf nikdo nikdy neviděl.

Holt do nočního autobusu se nevyplácí chodit, jako nezvaný host…“