Jedna ruka netleská
„Mladý pane, pojďte si sednout,“ nabídne mi starší paní, které dělá problémy vstát. Co nejrychleji ji zastavím a opět usadím. „Dyť mám ještě jednu ruku, budu se držet, ale moc děkuju.“ Odvětím zdvořile a uvědomím si, že jsem asi vážné skutečný Lazar.
Jo, jo, život s jednou rukou je legrace. Stačilo pár vteřin během zápasu na střížkovské Bohemce a čeká mě několik týdnů se sádrou na ruce. Už při potupném odchodu ze hřiště a následném odvozu sanitkou do nemocnice mi v hlavě probíhaly myšlenky, jak se s tím teď budu prát.
Začal bych u sprchy, protože právě bezvládné užívání si horkého proudu vody, patří k mým nejoblíbenějším denním činnostem. Jenže teď? Nejdřív musím vyštrachat dostatečně velkou igelitku, která pokryje celou tu drolící se bílou věc na mé ruce a poté ji druhou rukou(s nezbytnou pomocí zubů)uvážu tak, aby se mi sádra nenamočila. Obvyklé svléknutí a následné skočení do vany trvá, místo tří vteřin, dobré tři minuty.
To nemluvím o tom, když si zalezu do napuštěné vany. Ruka v igelitce trčící ven a opatrné šplouchání. Jak má životní vášeň dokázala ztratit během pár dnů naprosto své kouzlo. A to jste mě ještě s tou igelitkou v té sprše neviděli. Skutečná erotika!
Když už se zdá, že má invalidita nemůže být potupnější, přijde na řadu o
blékání. Činnost tak automatická, že neprovléknu ani zápěstí rukávem a nezavážu si boty.
Teď už jsem ale o deset dní starší. Se svou nucenou nejlepší kamarádkou jsme se sehráli a začali si rozumět. Už víme, co můžeme od toho druhého čekat. A výsledek: boty nosím bez tkaniček, nesprchuji se a v dopravních prostředcích ruku zásadně schovávám(nečekali jste doufám, že chodím nahoře bez!). Žiju jako dřív, jen si zvykám na život s jednou rukou.
