Valiho život ze všech stran

Má první Jizerská 50. Myslíte si, že budu zase psát o tom, jak jsem se totálně znemožnil na běžkách? Tenhle příběh už dobře zná snad každý, vyprávím ho rád, baví mě bavit lidi sebou samým. Vlastně i mě samotnému přijde při pohledu zpět vtipné, jak jsem se kymácel po trati a do cíle přijel jako sněhová koule.

Slavná Jizerská 50 v roce 2013 napsala ale ještě jeden velký příběh, o kterém doposud vědělo jen pár zasvěcených. A možná ani ti ne. Jako nováček v naší agentuře jsem dostal úkol z nejprestižnějších, postarat se o VIP hosty v čele s prezidentem Václavem Klausem. Oblečení Jizerské 50, doprovod do VIP stanu, občasná společnost u stolu, všechno šlo hladce.

To až do chvíle, než se přiblížil start závodu. Bylo nádherné azurové ráno, poprvé v historii nad tratí mohlo kroužit letadlo snímající signál pro televizi a vrtulník pro luxusní horské záběry. Tehdy vznikla i nejkrásnější fotografie Jizerské 50 v podání Yana Renelta (fotografie zde). Po třech dnech ustalo chumelení a na start vysvitlo slunce.

A pak to přišlo. To, co následovalo v dalších minutách, se vám možná bude zdát jako jeden z příběhů pořadu „Věřte, nevěřte“, ale vy mi věřit můžete, protože zažít to na vlastní kůži, to byl zážitek k nezaplacení.

„Tak jdeme,“ poplácal mě po zádech šéf, který prezidenta s rodinou doprovázel. Myslel tím na start, jenže to netušil, že toto v mých úkolech zmíněno nebylo. Byly čtyři minuty do startu a já spontánně vyrazil směr start. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem zjistil, že podél celé startovní rovinky je plot s diváky. Až později jsem se dozvěděl, že hned u VIP stanu byl schovaný vstup k trati. Já s prezidentem v zádech pelášil podél diváků dál a dál.

„Někde přece musí skončit,“ říkal jsem si a už jsem byl pár desítek metrů před první lajnou běžkařů. Mezi nimi byl i nejlepší český běžkař Lukáš Bauer. Byla to jeho dlouho očekávaná premiéra na Jizerské 50. „Konečně,“ zajásal jsem v duchu, ale navenek nedal nic znát. Plot skončil a my mohli projít mezi diváky u trati. Kolegové nevěřícně koukali. Místo, abychom přišli „plánovaně“ ze strany na místo startu, přicházeli jsme z pořádné dálky zpředu.

Pro diváky i samotné závodníky to byl však paradoxně mnohem lepší pohled, protože příchod zpředu vypadal plánovaně a vlastně byl tak trochu hezčí. Ale také delší. Čas utíkal. Do startu zbývalo 90 vteřin, přímý přenos šel do několika světových velmocí zimních sportů. Šéf mi opět poklepal na rameno. Že by přišla pochvala? Naivní! „Zbraň na výstřel pro prezidenta,“ řekl v klidu a já se snažil vypadat, že jsem ten dotaz čekal.

Rychle kmitám očima, kdo by zbraň mohl mít. Mezi diváky za plotem vidím prodírat se jednoho z pořadatelů. Starší pán má co dělat, aby ho dav nesmetl. V ruce drží pouzdro na zbraň. Běžím mu naproti, začíná jít o vteřiny a odvrácení nejtrapnější scénky v historii Jizerské 50.

O více než minutu později nabitou zbraň důstojným, ale o to více rychlým, krokem předávám panu Klausovi. Ten ji s úsměvem chytá do ruky. O pár vteřin později naposledy jako prezident střílí. 46. Jizerská 50 byla odstartována (videoreportáž - výstřel najdete v čase 15:08). Lukáš Bauer s dalšími světovými hvězdami v běhu na lyžích míří na trať. Já mám svůj závod za sebou. Jestli tenhle příběh žádný z mých kolegů neznal, pak se to skutečně podařilo skvěle zamaskovat.