Valiho život ze všech stran

Na podzim roku 2007 do zličínské kabiny přišel nový trenér, jak on sám říká, kormidelník našeho týmu. Od prvních dnů, co mezi námi začal úřadovat, se toho změnilo hodně. Jeho přístup mnohé odradil, jiné naopak přivedl.

Hodně mých spoluhráčů po, dnes již tak otřelé, frázi: „Už nechoď!“, skutečně nepřišlo. Ti co zůstali, si zvykli. Chodí dál, jen omluvné zprávy posílají mně, aby se vyhnuli klasické odpovědi: „Dneska musíš!“

Postupem času jsme utvořili kolektiv, ve kterém má kouč své jasné místo. Kdyby z něj vypadl, jako kdokoliv z našeho už ustáleného týmu, nebylo by to ono.

Na letošním zimním soustředění se navíc náš vzájemný vztah (trenér vs. hráči) dostal na další úroveň. „Jo, kluci, kolikrát mi moji bývalí hráči schovali auto, nebo podali inzerát, že ho prodávám. Tolik srandiček jsem snesl, to byste se divili.“ Vyprávěl nám při jednom z večerů. My se ovšem divit ani nestačili, protože během několika následujících minut jsme dali hlavy dohromady a vyslali užší komando, aby se postaralo o jednu srandičku také z naší strany.

„Tak co trenére, jak se Vám spalo?“ Vyzval kapitán kouče hned po ránu, aby se rozzuřil, že měl kompletně celý pokoj, po našem večerním úřadování, přestěhovaný. „Spalo se mi dobře, proč?“ Odvětil však s kamenným výrazem zkušený stratég a my jen vyčkávali, kdy sopka vytryskne.

Během zbývajících dní strávených na Lipně jsme ho lámali, provokovali, ale on nic. „Já vůbec nevím, o co Vám de, kluci.“ Odpověděl vždy s ironickým úsměvem.

Pak to ale přišlo. Do našeho odjezdu zbývalo pouhých pár hodin, když trenér nechal otevřený kufr u auta. Řekli byste maličkost, ale ona dokázala zlomit našeho neoblomného trenéra.

„Vy máte bonbóny, trenére?“  Vykřikl na něj Klímič, když vytahoval z jeho kufru krabici s cukrovinkami. „No, to už snad přeháníte! Všechno bych skousl, i ten přestěhovaný pokoj, ale že se mi hrabeš v kufru?“ Nepřestával křičet.

Jenže to už ho nikdo neposlouchal. Klímič samozřejmě nechal bonbóny na svém místě a všichni se společně radovali nad trenérovým nenápadným přiznáním.

Basa piv na večerní párty

Ještě několik dní po příjezdu, byla historka s přestěhovaným pokojem žhavým diskusním tématem. Ovšem jen do doby, než to překonal Krupi s Ivanem.

To si jednou po tréninku kluci skočili nakoupit do Metropole Zličín, když v tom uviděli mezi regály trenéra. Ani na vteřinu nezaváhali, každý vzal do náruče basu piv a vyrazili mu vstříc. Ostřílený trenér samozřejmě nejdříve dělal, že je nevidí a tak oba nabrali kurz k pokladně a cestou ho pozdravili.

„No, no, to snad nemyslíte vážně. Co, co to je?“ Rozkoktal se na ně nevěřícně.

„Tohle je basa dvanáctek a tohle jsou desítky,“ popsali svůj prostý nákup jeho svěřenci.

„Na co to máte?“ Ptal se dál nevěřícný trenér.

„Večer máme s klukama z týmu párty, tak aby bylo co pít.“ Pokračovali dál v zavedeném rozhovoru s vědomím, že nás druhý den ráno čekal zápas.

Ještě tentýž večer byla scénka z večerního nákupu přeposlána všem spoluhráčům, kteří se druhý den „s bolavými hlavami“ dostavili na zápas.

Basy piv nikdo samozřejmě nekoupil, ani žádná párty se nekonala, ovšem vysvětlete to trenérovi, když jsme po dvaceti minutách zápasu prohrávali o tři branky!