Malý kluk a strom plný snů, část 2
Už jako malý chlapec si k tomu stromu našel cestu. Nebyla z nejsnadnějších, i proto u něj vždy sedával sám. Usedl, opřel si hlavu o kmen a snil. První řádky svých snů neposkvrněné životními zkušenostmi, naskýtaly cesty do světů, které byly z těch vzdálenějších.
Hodiny létal kdesi, kam možná ani lidská noha nikdy nevkročila, miloval samotu, stejně jako lidi kolem sebe, obdivoval přírodu, stejně jako vyhledával ruch velkoměst, schovával se u onoho stromu, přitom tak strašně chtěl být objeven.
Jednoho dne pod stromem ucítil nenápadné škubnutí, rychle se podíval vzhůru, ale nikoho neviděl. Zvuky křupajících větví však byly stále silnější. „Čau“, ozvalo se jen z koruny stromů, ale autor vábivého hlasu jako by létal někde mezi jeho sny a korunou stromu, který byl doposud jen jeho světem.
Vyskočil na nohy, pobíhal kolem něj a hledal autora hlasu, který ho tolik lákal, stejně jako děsil. Dobře věděl, že od této chvíle budou cesty ke stromu jiné, mnohem kratší a dobrodružnější. Ten den už ji neslyšel. Stejně jako mnoho dalších dní. Byl to jen sen?
Dny utíkaly, ale vzpomínka na její hlas nezmizela. Byla natolik silná, že s ním začala cestovat ve snech a doprovázela ho i cestou ke stromu. Jestli se mu někdy od něj nechtělo odcházet, teď měl pocit sounáležitosti ještě silnější. Vrátí se vůbec ještě někdy?
Hodiny se měnily ve dny, dny v měsíce a měsíce v roky. Čas utíkal. Z chlapce se stal mladý muž, z dětských snů se staly stohy papírů plné příběhů, které si poctivě zapisoval. Psaní se stalo jeho vášní, stejně jako život samotný. U stromu už nesedával tak často, byly dokonce dny, kdy se u něj neobjevil vůbec. Jednoho dne život u stromu pro chlapce skončil.
Jestli doposud byla cesta k němu složitá, nyní se stala téměř neřešitelným rébusem. O to vzácnější však jeho občasné návštěvy pod větvemi jeho života byly. Dějiny času se neptají, jen zkrátka posouvají ručičku dál a dál, i proto nemají pro lidský osud žádnou odpověď či nápovědu. Kdekdo by však řekl, že i přesto se věcí nedějí náhodou.
Byl tomu skoro rok, co se naposledy objevil u svého stromu. Když k němu po takové době přišel, obejmul ho, i když cítil, jak šíleně to může vypadat. Byla v tom však jakási dojemná upřímnost. V tom uslyšel pichlavým hlasem „čau“. Rychle se zadíval nahoru, ale nikoho nespatřil. Vlastně to ani nečekal. Sedl si, opřel hlavu o kmen a zavřel oči.
„Dlouho si tu nebyl,“ ozvalo se z koruny stromů. Nenamáhal se zvednout hlavu, věděl, že nikoho neuvidí. Přesto mu srdce bušilo jako nikdy. Byl přesvědčený, že to byl sen, nechtěl se z něj však probudit. „O to vzácnější tato chvíle je,“ pobídnul hlas k dalším slovům. „Zníš nešťastně,“ odvětil kdosi nad ním. „Znám tě lépe než si myslíš, pustil si mě do svých snů a já díky tobě poznala světy, o kterých jsem netušila, že mohou vůbec existovat. Držel si mě za ruku na nejhezčích místech své fantazie, dal si mi toho víc, než si vůbec dokážeš představit.“
Nastalo mlčení. Neměl slov. „Proč pláčeš?“ Zeptal se hlas, když viděl kapku dopadající na zem. „Hlavou mi projel veškerý čas, který sem s tebou mohl být,“ řekl jen a rychle přišla odpověď. „Ale ty si byl, cítil si to, stejně jako jsem to cítila já. Ne vše musí člověk vidět, aby věděl, že tomu tak je.“
V jejích slovech byla moudrost, které dával svůj obdiv, slyšel v nich však i strach, který ho držel při zemi. Povídali si dlouhé hodiny, jim to však přišlo jako okamžik, který byl u konce. Musela zmizet. Nechtěl se jí vzdát, přesto věděl, že nemá smysl prát se s osudem a její vůlí. Už dávno věděl, že život nepřináší jen radost a sny často snem zůstanou.
Nezeptal se, kdy ji uslyší znovu, přesto věděl, že se beznadějně zamiloval. Její hlas, vhodně položená slova do vět, její trpělivost při poslechu jeho fantazie. Vždy, když se ke stromu vrátil, byla tam. Když ale začalo zapadat slunce, musela zmizet. Respektoval to, často ještě několik hodin u stromu sedával a snil. Cítil jí u sebe, i když už tam dávno nebyla.
Po několika měsících, když byly uprostřed nekonečného rozhovoru, se náhle zeptala. „Proč ses nikdy nepodíval nahoru za mnou?“ Mlčel. „Proč ses nikdy nechtěl alespoň na okamžik vyšplhat po větvích sem nahoru?“ Tak strašně ji chtěl říct, že o nic nestojí víc. Ale nemohl. Měl strach. Měl strach, že mu svým tajemstvím ublíží. Chtěl si jí pamatovat přesně takovou, jako doposud. Vstal, pošeptal „Ahoj“ a odešel. Ke stromu už se nikdy nevrátil, i když její hlas často slýchává dál.
