Můj život po boku skutečných hrdinů
Jako malý kluk jsem u nás v Bílém Kostelci zažíval mnohá dobrodružství, bojoval s dřevěným mečem proti sedmihlavým stromům, vyzýval na souboje nebojácné strašáky znepřáteleného království sousedovy zahrady, vydával se na daleké výpravy na druhý konec naší vesnice pro tajuplný poklad zakopaný kdesi mezi hračkami mého kamaráda.
Snil jsem o životě rytířů s hrdinským osudem přesně takovém, o jakém mi s kouzelnou trpělivostí denně vyprávěla moje babička, když jsem usínal se svým dřevěným mečem schovaným pod polštářem. Občas se jen tak pousmála a zeptala, proč ten meč nenechám mezi ostatními hračkami a mám ho stále při ruce. To kdyby mi tě náhodou někdo chtěl unést a já musel opět vyzvat některého z neústupných strašáků na souboj, odvětil jsem tehdy s dojemnou upřímností šestiletého chlapce.
Žil jsem si svůj hrdinský osud po boku své vychovatelky o dvě generací starší. Byla mým vzorem, mým strážcem dětského světa, za to ji budu navždycky vděčný, protože do něj nikdy ty skutečně draky ani strašáky nevpustila. Až po letech, když už jsem jí to nemohl říci, jsem zjistil, že tím skutečným hrdinou mého dětství byla ona.
Můj dnešní příběh ale není o mé babičce, i když bych o dospívání po jejím boku mohl popsat stovky stránek a jednou to jistě udělám. Jestli ona byla hrdinkou mých dětských let, tak ta dospělá vzhlíží k muži, o kterém toho bylo napsáno již mnoho, a který je nejen skutečným hrdinou, ale v mých očích především osobou, která mě toho dokázala za několik málo dní naučit nedocenitelně moc.
Felix Kolmer, dnes již třiadevadesátiletý muž, jehož osud na první vyprávění vyrazí dech i těm nejotrlejším. Během druhé světové války přežil pověstnou Mengeleho selekci i pobyt v Osvětimi nebo Terezíně. Během těch let zachránil nejeden lidský život, aby nakonec i ten svůj nechal žít do dnešních dnů. Jak mi ale sám několikrát mezi čtyřma očima řekl a ani v našem rozhovoru to nebylo použito, život není o hrdinech, je o lidech, kteří nezištně dělají šťastné ty druhé, a nikdy je nenapadne chtít něco na oplátku.
Hned si po jeho slovech vzpomenu na svou babičku. Za ní už chodím jen kamsi ke stromku na Olšanských hřbitovech a náš rozhovor je nuceným monologem. Nezlobím se na ni, vím, že by mi tak ráda řekla, ať ten meč mám dál při ruce a chráním před strašáky ty, kterých si na světě vážím nejvíce. O Felixe Kolmera jsem se loni v zimě staral v době výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, neboli Auschwitzu, jak by mě rychle opravil.
Koordinoval jsem zástupce médií, kteří se k němu sjížděli z celého světa. Je pro židovský svět osobností, i když o to neměl zájem. Jeho krutý osud se stal obdivem, i když on sám tvrdil, že se jen snažil přežít. Jenže to on nedělal, on se snažil, aby přežili všichni kolem nebo aby alespoň jejich poslední chvíle doprovázel úsměv. To ho v mých očích dělá skutečným hrdinou, i když jsem mu to nikdy do očí neřekl, protože by ho to nepotěšilo.
Mnohem víc ho těšily mé nezištné návštěvy, dlouhé rozhovory o historii i současnosti. Za pár let pan Kolmer oslaví stovku, o tom vůbec nepochybuji. Nyní žije veselý život, má přítelkyni, rodinu, přátele.
Během těch několika loňských dní jako jeho osobní asistent jsem byl svědkem desítek rozhovorů, které s panem Kolmerem vedli zástupci médií od BBC, přes Reflex, po Českou televizi. Díky tomu mohl vzniknout i můj rozhovor s ním. Tady je.. i když věřte, že to je jen zlomek toho, co skýtá a skrývá jeho životní příběh.
Vězeň v táboře smrti: Z padesátičlenné rodiny jsme přežili pouze tři
