Nalinkovaný život
Na svou chalupu jezdím od narození. Mám k ní zvláštní vztah, možná je to i z části proto, že jsem podle všech dostupných indicií byl v jejím okolí zplozen.
Vztah jsme si k sobě vytvářeli od mých útlých let, ale nebylo to zrovna jednoduché. Pro mě byla jen velkým chladným domem, který nenabízel televizi, kamarády na hraní nebo snad prostor na blbnutí. Ani ona mě neměla příliš v lásce. Byl jsem pro ní jen malý rozmazlený a ufňukaný klučina, který jí neustále omlacuje omítku tenisovým míčkem a dlouhé hodiny prohrabává harampádí na půdě. Nakonec ale všechno změnili moji rodiče.
To oni každý rok jezdili s mými sestrami na dovolenou, ale mě nechávali na chalupě, protože jsem prý ještě příliš malý na tak dalekou cestu. To víte, bral jsem to jako zradu, trest a má ukřivděnost neznala mezí. Jenže přesto všechno mi rodiče chyběli. Dokonce jsem si podle výpovědí babičky brával k pískovišti tátovi boty a usínal s jeho pyžamem pod polštářem, abych se necítil sám. 
Čas ale utíkal a já dozrál do věku, že jsem mohl jezdit na dovolené k moři také. Několik let jsem se snažil najít vztah k té slané nekonečné louži, ale tak nějak mě to vždy táhlo zpátky, zpátky tam, kde jsem měl svou chalupu, kde jsem trávil jako malý každé léto a kde jsem se naučil poznávat dětský svět.
Tenhle víkend byl první, kdy jsem na ní vyrazil po vlastní ose autem. Teď už pro mě není chalupa jen synonymem dovolené a odloučením od rodičů. Je to místo, kde si užívám klidu od města a kde mám všechno, co mi v životě chybí a jak jsem se dozvěděl tohle pondělí, tak tam mám skutečně všechno. Ano, i ženu tam totiž prý jednou budu mít.
To mi totiž jedna má kamarádka z těch nádherných okolních vesniček oznámila, že s ní budu jednou bydlet na naší chalupě, kde ona na mě bude denně čekat, vychovávat děti a já hezky vydělávat. Má jen pár bezvýznamných podmínek: dostatek peněz, auto pro JEJÍ osobní potřeby a život bez televize. Zvládnul bych to? No, aspoň vím, co mě teda čeká…
